Obsahy(1)
Dvoudílný vzpomínkový televizní pořad. Jan Werich zve na procházku Prahou, tak jak ji zná on, vzpomíná na své mládí, studentská léta i Osvobozené divadlo... Jan Werich prožil mimo období nucené emigrace téměř celý život v Praze, ke které ho pojila řada vzpomínek a citových vazeb. Nechte se proto dnes pozvat na jedinečnou procházku zasněženou Prahou ve společnosti tohoto jedinečného umělce. V prvním díle se s ním vydáme například do kavárny Slavia, do Reálného gymnázia v Křemencové ulici, které navštěvoval, na Holešovický hřbitov s hrobem hrdiny jeho dětských let či do proslulé restaurace Vltava, kam si rád zašel na pstruha. Ve druhém díle se s ním vydáme na Matějskou pouť, na Letnou, kde byl častokrát svědkem nevšední podívané, a pozastavíme se na řadě pražských železničních přejezdů. (Česká televize)
(více)Recenze (17)
"Proč bychom si to malovali, když máme tu demokratizaci." Takže se nejspíš nejednalo o rok šedesát osm, ale o zimu šedesát sedm. O půl roku později asi koukal na ruské tanky. Jan Werich totiž říká i dost jiných dost odvážných myšlenek. Každopádně je zajímavé ho poslouchat ať už mluví de facto o čemkoli. Stala se z něj velmi moudrá osobnost. Jedna z nejvýznamnějších v historii naší kultury. Mnoho umělců by si z něj dnes mohlo brát příklad. ()
Jan Werich se úžasně poslouchá a je radost s ním procházet Prahou, která je protkána jeho vzpomínkami. ()
Něco je samozřejmě vyčpělé, ale při některých úvahách a Werichových glosách k tehdejšímu současnému dění se až ježí chlupy na zádech a člověka bezděčně napadá: on to snad dopředu věděl. ()
Wericha mám jako člověka moc rád. Nejsem ale Pražák, takže mě tahle procházka zase až tak nebavila. Naproti tomu Werichova inteligence, myšlenky a náznaky filosofie, která je protkaná tímto vyprávěním je bezchybná.! ()
Ne, nemůžu si pomoci, nestálo to za nic. Spíše než "cestopis po Praze" to bylo žvanění (senilního) dědka a vzpomínání na jeho dětství, často navíc i bez určení, kde se ta jaká budova nachází. Omlouvám se, Tomáši... 20% ()
moja zaujímavosť: Natáčanie snímky prebiehalo v Prahe časti Holešovice. (dyfur) ()
Hledání bludišťáků v Praze biblické. Jan se vrací na místa svých činů v aktualizujících vzpomínkách. "Já vím, co vím." Nenápadná, ale zcela originální televizní forma. "Proč bychom si předstírali, když je demokratizace." ()
Nikdo není nahraditelný a u pana Wericha to platí na "entou"... ()
Bohatýr myšlenek. Labužník, magik, nostalgik cest. Po schodech, chodech, hodech matičky měst. ()
Potka Pan Kohn pana Roubícka... ()
Krásné procházky historickou Prahou doplňované originálními glosami a moudry, která by se měla tesat a na něž bychom neměli nikdy zapomínat. V současné době "nelehké" je to moc příjemné pohlazení po duši a dost často i po bránici. ()
Květnaté vyprávění a vzpomínání Jana Wericha s mnoha odbočkami, postřehy, zajímavostmi a vtipy. Se všemi nazory samozřejmě nemohu souhlasit (jako asi s nikým), ale ve většině věcí má naprostou pravdu. Respekt si tento umělec určitě zaslouží. ()
Natáčení a jeho atmosféru popsal redaktor a spoluautor Vladimír Škutina v knize "Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!" (1982). ()
Úžasné rozprávanie, fascinujúce, plné faktografických poznámok ako aj filozofických glos, životných sentencií, ale aj anekdot a humorných spomienok. Tento dokument je ako otvorené okno do minulosti. Vďaka, pán Werich, boli ste, aspoň pre mňa, génius. Je škoda, že bolo natočených len cca 70 minút. ()
Tak moudrá osobnost, která by k nám dokázala promlouvat z veřejnoprávního prostoru, dnes bohužel citelně chybí. Možná je to ale i tím, že po ní chybí v záplavě ukřičeného konzumerismu i poptávka... ()
Jan Werich byl moudrý člověk, velice sečtělý, bohužel doba mu nedopřála, aby natočil více filmů či jiných pořadů. Alespoň nám po něm zůtaly tyto dokumenty, v nichž si ho můžeme znovu a znovu připomínat. Byl to génius. ()
Jan Werich, to byl pán, na kterého je pěkné se koukat, i když nic moc nedělá, kterého je krása poslouchat, a že se rád poslouchá, který rád provede diváka po Prazé, ale vlastně z ní moc vidno není, (to spíše zákoutí všech dobrých hospod známých jmen až dodnes) a od kterého se tak nějak dovíte, jak to tenkrát bylo, co se říkalo a jak žili lidé a jak se ti lidé chovali. No a ono vám tak nějak dojde, že on ten rozdíl není mezi tehdejší a nynější společností, přístupem, tak markantní, jak si myslíme. A to je vskutku děsivé a zarážející. Knihu rovněž doporučuji, je to sice na stejné brdo, ale na relax a vykouzlení úsměvu na tváři to postačí. Jen ten nešťastný rodinný život mi k němu moc nesedí... ()