Nehybná chůze

Jestli to dnes zvládneme, nějakou dobu je neuvidíme. Rodina je zjevně stejné svinstvo všude na světě - prostor destruktivních dynamik, který nám byl věnován jako primární útočiště. V Japonsku se ale umějí navíc slušně chovat - přísných pravidel využívají staří, aby mohli ponižovat mladší; kulturní výhoda, kterou bych již za pár let potřeboval. Hirokazu Kore'eda nutno obdivovat především za to, s jakou shovívavostí všechna ta propojená individua a interakce pojednává: Rodinu jakožto zdroj trapných situací a samozřejmého odpuštění, jež by za jiných okolností nepřicházelo v úvahu. Rodinu jako místo, kde dává obskurní smysl nechat si leccos líbit. Ve hře podobností, harmonií, opakování, spojení, analogií a odrazů se rozdíly individualit čas od času setřou, což vrhá na rodinné konstelace světlo, které evropské vidění často neumožňuje. V tradičně asijské syntéze estetiky s etikou moudrý návod, jak na to, když obnáší rodinný sedánek dusno jako před tasením sanurajských mečů a práská se zašupovacími dveřmi z papíru. Na smířlivém vyznění se podílí značnou měrou skvělý, ale skutečně naprosto dokonalý melancholický soundtrack kytarového dua Gontiti, který našim rodinným obědům chybí jako sůl. (25.07.2019)

[3,5*]     "It was my hard work that built this house. Why do you call it "Grandma's house"?"     Veľmi dobrá rodinná dráma s jemne prepracovanou psychologickou zložkou. Zaoberá sa rozpormi medzi členami jednej rodiny (najmä medzi trojicou, ktorú tvoria starší manželia a ich syn Ryota), ktoré pramenia z medzigeneračných rozdielov (otec - syn), prípadne z jednoduchého nepochopenia (manželia). Keďže sú to všetko silné povahy, nádej na zmierenie nie je veľká. Obzvlášť tvrdohlavý je otec, bývalý lekár, ktorý pociťuje bezmocnosť z toho, že voľakedy niečo znamenal a dnes už je len slabý starec. A aj z toho dôvodu býva často poriadne nevrlý. Je typickým predstaviteľom odchádzajúcej patriarchálnej generácie, ktorá si vyžadovala až prehnanú úctu. Hudba k filmu mi veľmi nesadla (okrem veľmi dobrej v závere), zdala sa mi až príliš jednoduchá a ten opakujúci sa motív bol miestami až otravný. Veľmi sa mi páčil pôsobivý záver filmu naplnený melanchóliou a zaujali ma aj celkom trefné poznámky o súdobej kultúre (rap, televízna "zábava").     "There's not much to watch on TV these days. There's nothing funny, but they laugh so loud." (27.03.2023)

Hirokazu Kore'eda... v podstatě víte, co čekat - nedějový propletenec rodinných vztahů... a taky to dostanete, včetně režisérových hereckých oblíbenců. (03.08.2023)

(Aruite znamená Pěšky). Nenápadný, ale hluboce lidský, asi nejživotnější film režiséra (01.04.2016)

Snímka režiséra Hirokazua Kore-edu z roku 2008, podobne ako väčšina jeho filmov, ponúka divákovi pohľad do vnútra japonskej spoločnosti. Príbehovo sa v tomto prípade film zameriava na rodinu Yokoyamovcov, ktorá sa počas jedného víkendu stretáva, aby si pripomenula tragické úmrtie syna a brata Junpeia. Väčšina deja sa prakticky odohráva na ploche jedného domu a dôraz dielo kladie predovšetkým na konverzácie medzi jednotlivými postavami. Divák tak má postupne možnosť nahliadnuť bližšie na jednotlivých členov rodiny, ktorí sa zišli, na ich vnútorné prežívanie a zmýšľanie. Kore-eda v podstate neukazuje nič prelomové ani výnimočné. Prakticky sa zameriava na obyčajnú rodinu, všíma si jej fungovanie počas jedného víkendu. A práve vďaka tomu sa mu darí vytvárať veľmi dobrý príbeh. Pretože, aj keď to je strašné klišé, najlepšie príbehy píše život sám. A ak sa týchto obyčajných príbehov navyše režisérsky chopí Kore-eda, dokážu z nich vzniknúť, ako to dokazuje aj tento počin, veľmi kvalitné diela. Snímka sa v rámci svojho deja dotýka aj viacerých dišpút, krívd a názorových rozdielov medzi členmi rodiny. Hoci z viacerých z nich cítiť napätie, neprerastajú do otvoreného konfliktu. Kore-eda majstrovsky obrusuje ostré hrany, vďaka čomu si film dokáže udržať istý pokoj, jemnosť a poetickosť. Divák má pri jeho sledovaní pocit, ako keby sa spolu s Yokoyamovcami v dome nachádzal aj on. Práve blízkosť či podobnosť bežných rodinných problémov je jednou z tých vecí, vďaka ktorej Kore-edovo dielo tak dobre funguje. Zásluhu na tom však má aj herecké obsadenie, ktorému sa darí viac než obstojne stvárniť členov jednej rodiny. Aruitemo aruitemo je filmom zdanlivo nenápadným, ničím výnimočným, úplne obyčajným. Avšak práve to sú jeho silné stránky. Režisér Hirokazu Kore-eda dokazuje, že sociálny film, respektíve film, v ktorom sa zameriava na "ľudí milión", teda tých úplne bežných, je jeho parketou. Aj táto snímka z roku 2008 je toho dokonalým príkladom. Dráma, ktorej súčasťou by mohol byť v podstate každý. Pohľad do vnútra rodiny. Pohľad do vnútra ľudí. (11.03.2023)

Zejména skvělé herecké výkony a dialogy jsou tím, co dělá tento film tak dobrým. Vše je totiž opravdu "živé" a ambivalentní vztahy mezi jednotlivými postavami dostávají opravdu uvěřitelný nádech. Vztahy v rodině poznamené tragédií, jejíž ozvěna je tu více, tu méně slyšet každou chvíli, se tak divákovi nenásilnou, ale přitom přesvědčivou cestou odkrývají ve své nahotě. Přesně dokážete vycítit každý náznak a osten v na první pohled nevinně znějících promluvách, které mají svůj základ v nepřekonatelných bariérách a postojích. Přesně dokážete pochopit i nevinné křivdy, které však dokáží zranit na citlivém místě. Neschopnost a neochota sblížit se a vystoupit z přetvářky, touha, ať už je to rodinné setkání za námi, zklamání, lítost, ale i láska, starostlivost či odlehčující humor jako nezbytná součást podobných setkání - to vše a spousta dalších pocitů je v tomto civilně pojatém snímku opravdu autentické. Nenápadný, ale výborný film s hlubokým poselstvím. Přesně takový, kvůli kterým mám rád japonskou kinematografii. (30.01.2011)