Biutiful

"Tati, jak se píše Beautiful? Biu - ti - ful." Iňárritovu tvorbu jsem nijak nesledoval, ale s viděním Biutiful to budu muset napravit a tak nějak "porovnat", jelikož mi přijde opravdu zvláštní, proč tak změnil svůj pohled na film (dle názoru, který jsem slyšel). Ohledně Biutiful, tenhle film je tak zvláštně působivý, že mi ani nevadila jeho vysoká stopáž. Na druhou stranu si myslím, že i kdyby to mělo polovinu skutečné délky, také by se nic nestalo. Ale byl to pěkný film! (29.03.2011)

Rozporuplné pocity. V první řadě mi neni jasný, co je cílem. Asi bída světa a zápas člověka s ní i se sebou. Ovšem ta malba je nějaká moc zplácaná včetně transcendentního přesahu. Bardemova postava je na tom podobně. Rozhodně jsem od něj viděl lepší výkony, vlastně skoro všechny jeho předešlé role byly lepší... Na druhou stranu jsou tam skvělý scény. Zvlášt začátek sliboval mnohé! Kolem a kolem je to prostě průměr a AGI nastupuje sestupnou trajektorii ( už Babel se ve mně moc neotiskl a tohle je podobné ). (05.02.2011)

Aneb jak Alejandro González Iñárritu natočil svůj nejzbytečnější film. Předchozí multikulturní trilogii diváci milují proto, že mexický tvůrce nabídl intenzivní mozaikovité příběhy, které umožnovaly objevovat lákavé spojitosti mezi jednotlivými postavami. To, co přináší nyní, je přinejmenším rozpačité. Příběh je maximálně prostý. Otec dvou dětí se dozvídá, že ho pokročilé stadium rakoviny prostaty pomalu zabíjí. A tvůrci teď neví, o čem chtějí vyprávět. Kritizovat západní svět, vyprávět o umírajícím otci, který má hluboce zakořeněné morální zásady nebo chtějí něco úplně jiného? Ať tak či onak, nefunguje ani jedno, i když jsou jednotlivé části působivé a Bardem se úctyhodného prostoru na plátně zmocňuje se vší vervou.. prostě bohužel.. (11.08.2011)

Biutiful není v první řadě dramatem umírajícího muže, který má jen pár měsíců, aby se vypořádal se světem. Pro mě je to hlavně zrcadlo moderního západního světa a současné Barcelony, která se tak trochu zrcadlí v postavě Uxbala. Silně duchovně založeného člověka, který miluje své dvě děti, které se snaží ochránit před jejich psychicky nemocnou matkou, přitom jim ale sám nedokáže dát všechno, co by potřebovali. Člověka, který si přivydělává obchodem s bílým masem, ale přitom má hluboce zakořeněné morální zásady a v momentě, kdy jeho vlastní svíčka začíná pohasínat, by nejraději dal všechno do kupy. Jenže velké chyby a hluboké rány se nedají napravit ze dne na den... Alejando Gonzáles Iñárritu natoči pro něj velmi netradiční film, žádné skládanky, žádné otazníky, jednoduchý přímočarý příběh, který se ale zabývá mnoha problémy najednou a místy lehce tápe a neví, čím být dřív. Jestli dramatem umírajícího otce, kritikou zkorumpovaného západního světa, nebo snad duchovním zamyšlením? Je to škoda, protože jednotlivé části filmu jsou výborné, ze spousty scén přímo mrazí, kamera i technická stránka, to je radost pohledět a navíc Javier Bardem je prostě herecká první liga. Ale dohromady ty téměř dvě a půl hodiny snímku působí značně nesourodě a kdyby byla stopáž poloviční, neřekl by asi film o nic víc, ani o nic míň, než říká teď. (01.07.2011)

Rozhodně se nenechte odradit některými škarohlídskými recenzemi, Biutiful je úžasně silný zážitek, emocionálně mě odrovnal jako už dlouho nic, a podle reakcí v kině jsem určitě nebyl sám. Nic nečekejte, nehledejte chyby a detaily a poddejte se, odpor je marný. A Bardem úžasný. 9/10 PS: po velmi dlouhém uvážení musím dodat, že žádná Černá Labuť, natož nějaká Králova řeč, ale právě Biutiful je pro mě filmem roku... (14.02.2011)