Mary a Max

ZLÍNFEST Jako vyprávění o přátelství nesmírně silné a působivé, i když především proto, že v emociálně nejvypjatějších scénách film vybočí ze svého stylistického systému a je ve své podvratnosti nesmírně opojný; jako celovečerní debut trpí spoustou neduhů prvotin. Neschopnost stvořit soudržný filmový fikční svět, špatně rozdistribuované informace ve vyprávění, redundance v podobě voice-overu vysvětlujícího, co vidíme na plátně (obrazovce), snaha pojmout vše, ale nic pořádně, předvídatelné pointy a uchylování se k vyšlapaným kolejím, vtipnost založená na glosách, která ne vždy fungují, a vyloženě trapné vtipy s vyměšováním, které působí jako jedna velká křeč. Tyhle "prvotní nedostatky" bych byl schopen překousnout, protože jsem se výborně bavil i dojímal, kdyby si MARY A MAX určil, pro koho chce vyprávět - takhle se akorát znudí dětský divák a ten dospélý se nijak nerozruší. P.S. Téma netradičního přátelství snad bude mnohem lépe zpracováno ve VZHŮRU DO OBLAK, protože zatím doporučuji vrátit se ke KRAJINĚ PŘÍLIVU. Není totiž hezký pohled na to, jak se Adam Elliot motivicky vyčerpal, variuje svá témata do zemdlení a neovládá celovečerní formát. 7/10 (07.06.2009)

"Můj milý ???, včera jsem počítal hvězdy. Bylo jich hodně, ale zaujala mě jedna: taková zářící, přesně vystihující můj stav. Pojmenoval jsem ji po tobě, protože vím, že taky zbožňuješ pohled na svět kolem sebe. O pár minut později jsem jedl pomeranč, byl kyselej jako šťovík. Jako můj život. V té chvíli jsem ještě netušil, že se mi změní. Jak? Viděl jsem jeden film. Byl o lidské bídě, o tom, že jednou jsme nahoře, jednou dole, ale když se poštěstí, máme bejt vděční za to, že tu jsme a zase o důvod víc k radosti. Ale jak říkám, když se sere, tak se sere všechno. Ten film poukazoval, že slovo láska může pro někoho znamenat vyblitý slovo, téměř bezvýznamný, ale v rukou pana A.E. -režiséra s obrovským srdcem- se těchto pět písmen změnilo v POJEM. Těžko popsat. Lze to vůbec? Ale jo, úsměvem. Ve chvíli, kdy to nečekáme, přijde někdo/něco, co předběhne naše myšlení a jakoby nás nasměrovalo. Náhoda? Možná, myslím ale že je to v nás. Ty situace tam byly tak důvěrně známý, znamenitý. Chtěl jsem si psát, s někým dopisovat. Až tak ten film působí, byť může klamat proporcema. Pak přišlo nadechnutí, chvění, můj duševní výbuch. Do prdele, to je síla, řekl jsem si. A přes tu dramatičnost a uvědomění si, že nesmím váhat a jít do toho, než bude amen, jsem zjistil, že klečím a koukám. A brečím. Nevěřil jsem....." Mary a Max: můj Film roku 2oo9!! (25.10.2009)

Nebýt normální je normální. Celovečerní debut obrazotvorně i literárně (film má obrovský knižní potenciál) nadaného Adama Elliota sice nic nového nekonstatuje, ale skrze univerzální pravdy v něm k sobě nacházejí cestu postavy natolik nekonvenční, že jsem měl neustále dojem něčeho nového a jedinečného. Třebaže asi ne natolik nového a jedinečného jako ti, kdo neviděli Elliotovy kraťasy, zejména Harvieho Krumpeta, jakousi zeštíhlenou verzi Mary a Maxe pro televizní obrazovky. Kde to jde a jak jen to rozpočet umožňoval, využívá Elliot lákadel „velkých“ filmů (přeostřování, komplikované manévry „kamery“, užití známé, nepůvodní hudby). Pro potěchu oka, zvlášť toho všímavého, byla přidána rovněž řada vtipných, občas vtipně nechutných detailů. Úmyslné nelíbivá, leč stejně jako hrdinové „svá“ animace nesedne každému a nejméně pravděpodobně dětskému divákovi. Na něj tahle melancholická tragikomedie ostatně necílí. S morbidní nadsázkou je nahlíženo na tak vážná témata jako alkoholismus, duševní poruchy, smrt (co nebožtík, to kandidát na Darwinovu cenu). Ale namísto depky se v – nikoliv jednostranně pozitivním – závěru dostavil onen fajn pocit, který dlouho nedokážete dostat z hlavy a marně pro něj hledáte slova. Nechávám tedy prstomluvy a jdu zkusit tu čokoládu v rohlíku. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, Flipper, Mahalik, czejny, Gereth, Ještěřák (06.02.2010)

milá mary, milý maxi (ale i vy ostatní)... nemám sbírku noblíků, nemám rybičku ani kohouta, nemám (snad) žádnou duševní poruchu, nemám na čele žádné mateřské znaménko, nemám doma psací stroj ani valium, nikdy jsem nejedl čokoládu v rohlíku, nechodím na schůzky anonymních žroutů, nemám doma sherry na vaření (což musím napravit) a nemám souseda s agorafóbií (aspoň myslím)... přesto mě váš křehký, nápaditý příběh pobavil a dojal zároveň, jste jako amélie a forrest, jenže animovaní, ale s podobně dobrou hudbou v zádech... věřím, že si k vám zase jednou najdu cestu! 90% (02.03.2011)

Omnoho viac ako komédia, je toto čistá melanchólia s prvkami depresie či pesimizmu. Je však natoľko milo podaná, že nemôžem inak iba skonštatovať, že toto je za poslednú dobu jeden z najlepších "animákov" pre dospelých, aký som kedy videl. Pre deti vzhľadom k poňatiu absolútne nevhodný, generácia "násťročných" ho vzhľadom k záujmom či zmýšľaniu taktiež len sťažka pochopí. Navyše ani neverím, že by ich to vôbec mohlo baviť ... (25.11.2016)