VOD (1)
Obsahy(2)
Britsko-francouzský animovaný film vznikl na základě nerealizovaného scénáře francouzského herce a režiséra Jacquese Tatiho z roku 1956. Tati jej tehdy věnoval své nejstarší dceři a vypráví v něm příběh zestárlého iluzionisty, který putuje se svým uměním od vesnice k vesnici. Jednoho dne v zapadlé vísce narazí na mladou obdivovatelku, která opravdu věří tomu, že dokáže dělat zázraky. Toto setkání oběma změní život... Hlavní postavou filmu je animovaná postavička Tatiho v podobě Pana Hulota, který herce proslavil po celém světě. Režisérem snímku byl Sylvian Chomet, autor oceňovaného Tria z Belleville (2003). (oficiální text distributora)
(více)Videa (8)
Recenze (227)
Kouzelná animace, minumum slov a nádherná hudba, která prakticky nesleze z plátna. Příběh vysloužilého Iluzionisty, který trpý nezájmem diváků, kteří raději vyhledávají nastupující mladé hudební skupiny. Proto cestuje od vesnice k vesnici a od města k městu, aby si vydělal alespoň na to nutné. Na své cestě potká mladou dívku, která je jeho uměním unešena a podniká s ním další cestu. Vytvoří se mezi nimi jakýsi vztah, jako mezi otcem a dcerou. Nakonec však každý vyráží svou cestou. Hravé, krásné, ale smutné. Nádherný závěr! [80%] ()
Chometovi filmy jsou jako vážky, křehké, krásné, hýří barvami, nepřehlédnutelné, vzbuzující emoce, se známými rysy a přesto jedinečné. Tentokrát to navíc obohatil o postavu a humor francouzské legendy (a mého oblíbence) Tatiho. Animace je opět o krok (a pořádný) dál, její výpravnost při rozpočtu 20mil. USD je fakticky neuvěřitelná. Vizuální nápady jdou jeden za druhým, ale disciplinovaně, nic na efekt, žádné přeřvávání. Poetika a atmosféra jsou opět hlavním těžištěm filmu a opět udělají z diváka Pavlovova psa, který slintá přesně tak, jak tvůrci písknou. Na druhou stranu je pro Chometa zase důležitější sdělení než vyprávění a to já jako milovník dobrých příběhů nemůžu přehlédnout (třeba se časem navzájem přiblížíme). Pokud dokážete film nejen vidět, ale i cítit, neváhejte! Starší kouzelník poznává, že život už není jako dřív a to nejen na jeho podiu, ale i na ulicích a i u něj doma... 90% ()
Tak tohle mě teda hodně zklamalo. Možná to bylo Tatiho scénářem, který brzdil Chometovu obvyklou vlnu nápadů, ale Iluzionista z mého pohledu vůbec nefungoval. Hrozně z toho bylo cítit, jak se Chomet snaží navodit tu nostalgickou a posmutnělou náladu, ale tady jednoduše vůbec nebyla a pokud byla, tak umělá. Nejvíc mne na to upozornil závěr, který jsem sledoval s naprosto odevzdaným výrazem v tváři, žádný konkrétní pocit se prostě nedostavil. Proto je pro mě Iluzionista o dvě úrovně níže než Stará dáma a holubi a především skvělé Trio z Belleville, kde TO kouzlo opravdu bylo přítomno. ()
Chometovu animaci (resp. všech lidí na ní se podílejících), rozpohybování postav, hrátky se světlem a stínem, zašlé pohledy do interiérů... mám skutečně rád. Byla-li v Chometových příbězích přítomna i esence dospělého, často i bizarního... potichu jsem tleskal. Jako celek fungovala krátkometrážní Dáma s holuby, ale především i Trio z Beleville, obé v silném oparu (ba přímo mlze) starých časů a stesku po minulém (ať už jsme se pohybovali po Francii reálné či fiktivní). Iluzionista pokračuje ve šlépějích, ale nakonec jde i mnohem dále až do Calais, kde překračuje kanál La Manche směr Londýn, skotský Edinburgh... a zdá se to být i trochu symbolické, neboť právě zde Chomet mění postupem času svůj doposavadní styl. Přes všechny nesporné klady, kouska vtipu a melancholickou notu, která většinou funguje, se režisér pouští (jakkoli vychází z Tatiho předlohy / scénáře) přeci jen do zbytečného sentimentu (stejně jako příliš sentimentálně působí chvílemi i "přecinkaný" soundtrack) a příběh vázne, plyne a nakonec končí v okamžiku, kdy by ještě mohl pokračovat. Je to posmutnělé, ano, kýžené dojetí se však nedostavilo. │70% ()
Beznaděj a smutek vyzařuje z každého okamžiku poněkud sentimentálního příběhu, z každého obrazu i postavy. Ať už je to hlavní postava, břichomluvec, starý klaun nebo Alice, která postupně ztrácí nevinnost výměnou za stále další zbytečnosti mámené z laskavého kouzelníka. Přes pozvolna plynoucí vyprávění člověk téměř nedýchá silou příběhu, kde celkovou atmosféru dokonale dokresluje nejen hra stínů a světel společně s ošuntělými kulisami hotelů a prázdných sálů, ale také melancholický hudební podkres. Občasný úsměvný okamžik je vzápětí setřen dalším smutným obrazem, ať už je to loutka ve výkladní skříni, oprátka či děti kopající na ulici do rezignovaného klauna, a vše pomalu, pomalounku, plyne k pointě, která dá příběhu, kouzelníkovu jednání i tomu ostatnímu další, nečekaný, rozměr. Jsem rád za klasickou, téměř staromilskou animaci, a jsem rád, že to byl víc Tati než Chomet. ()
Galerie (36)
Photo © Pathé Distribution
Zajímavosti (8)
- Iluzionista (Jean-Claude Donda) sa zámerne podobá na Jacquesa Tatiho - autora pôvodného scenára. (Samuellsson)
- Králík měl být podle původní předlohy kuře. Chomet se domníval, že kuře není vhodné, a nahradil je. (Houbos)
- V kině promítají film Můj strýček (1958). (Snorlax)
Reklama