Iluzionista

Takhle umí jenom (u animáků) Chomet. Čistá melancholie a odzbrojující nádhera kreslených obrazů, promítaná lačnému divákovi. Slova nejsou potřeba, ticho zvýrazňující nepodstatné dialogy je překvapivě osvěžující. Až na ty odporné 3D modely automobilů nemám nic vážnějšího, co bych tvůrci Triu z Belleville k novému počinu vytknul. A chtělo by to sevírovat častěji (i když ono by to potom nebylo tak perfekcionisticky vytříbené...)! (12.03.2011)

Sylvain Chomet prostredníctvom klasickej kreslenej animácie a svojského groteskného poňatia postáv rozpráva v L'illusionniste príbeh, ktorý je možno jednoduchý, obyčajný a na prvý pohľad neoriginálny, ale veľmi dospelý a hlboký. A našťastie menej prvoplánový a šialený než krátky film Stará dáma a holuby. Skôr taký realistický. Príbeh o životom zmietanom iluzionistovi z Paríža a naivnej škótskej deve z vidieka, o ich skamarátení i postupnom odcudzení, ma naplnil melanchóliou, ako žiadny iný film už dávno nie. Miestami v animáku prebleskuje aj humor, ale Chomet je nekorunovaným kráľom smútku. A využíva k tomu len minimum dialógov, pretože silný príbeh a brilantná animácia sú jeho najsilnejšími zbraňami. (8/10) (17.08.2011)

Příběh bohužel vydá tak akorát na opulentní dvacetiminutovku, takže přes veškerou jeho krasosmutnost je ta hodina navíc velkou přítěží. Zato po výtvarné stránce se jedná o divokou orgii, Chometův talent pro karikaturu spojenou s nostalgií je nebetyčný a strefuje se mi přesně do skusu. Takže za natahované krasosmutnění slabší trojka, za obrázky pětka, dohromady taková slabší čtyřka. (15.07.2011)

Chometovu animaci (resp. všech lidí na ní se podílejících), rozpohybování postav, hrátky se světlem a stínem, zašlé pohledy do interiérů... mám skutečně rád. Byla-li v Chometových příbězích přítomna i esence dospělého, často i bizarního... potichu jsem tleskal. Jako celek fungovala krátkometrážní Dáma s holuby, ale především i Trio z Beleville, obé v silném oparu (ba přímo mlze) starých časů a stesku po minulém (ať už jsme se pohybovali po Francii reálné či fiktivní). Iluzionista pokračuje ve šlépějích, ale nakonec jde i mnohem dále až do Calais, kde překračuje kanál La Manche směr Londýn, skotský Edinburgh... a zdá se to být i trochu symbolické, neboť právě zde Chomet mění postupem času svůj doposavadní styl. Přes všechny nesporné klady, kouska vtipu a melancholickou notu, která většinou funguje, se režisér pouští (jakkoli vychází z Tatiho předlohy / scénáře) přeci jen do zbytečného sentimentu (stejně jako příliš sentimentálně působí chvílemi i "přecinkaný" soundtrack) a příběh vázne, plyne a nakonec končí v okamžiku, kdy by ještě mohl pokračovat. Je to posmutnělé, ano, kýžené dojetí se však nedostavilo. │70% (20.09.2010)

Beznaděj a smutek vyzařuje z každého okamžiku poněkud sentimentálního příběhu, z každého obrazu i postavy. Ať už je to hlavní postava, břichomluvec, starý klaun nebo Alice, která postupně ztrácí nevinnost výměnou za stále další zbytečnosti mámené z laskavého kouzelníka. Přes pozvolna plynoucí vyprávění člověk téměř nedýchá silou příběhu, kde celkovou atmosféru dokonale dokresluje nejen hra stínů a světel společně s ošuntělými kulisami hotelů a prázdných sálů, ale také melancholický hudební podkres. Občasný úsměvný okamžik je vzápětí setřen dalším smutným obrazem, ať už je to loutka ve výkladní skříni, oprátka či děti kopající na ulici do rezignovaného klauna, a vše pomalu, pomalounku, plyne k pointě, která dá příběhu, kouzelníkovu jednání i tomu ostatnímu další, nečekaný, rozměr. Jsem rád za klasickou, téměř staromilskou animaci, a jsem rád, že to byl víc Tati než Chomet. (27.05.2011)