Iluzionista

Tatiho neagresivní komediální styl, kdy pan Hulot často mizí kdesi v mizanscéně, byl v Iluzionistovi povýšen na hlavní téma filmu. Protagonista stojí na okraji záběru i zájmu. Dokud nenajde spřízněnou duši ve snící dívce, nikdo si ho nevšímá, je skoro neviditelný. Stejně jako jeho magie, u Tatiho vždy ukrytá kdesi za rohem a přitom všudypřítomná. Komično vzniká ze zdánlivě (vzhledem k tomu, že jde o animaci, skutečně zdánlivě) nahodilých situací – vítr rozrazí okno, spustí se déšť. Gagy neprozrazují svou promyšlenost, prostě se přihodí. Chomet před námi otevírá několik dveří naráz a dopředu nás neupozorňuje, kterými někdo vejde. Stejně jako Tati vytvoří určitou situaci, nechá ji rozvinout a doznít. Nespěchá, ačkoli průměrná délka záběru je očividně (i bez stopek v ruce) nižší než v kterémkoli z Tatiho tří mistrovských děl. Odkazuje se přitom nejen na ně (na Prázdniny například upomíná obsah kufru umývaného auta), ale také na neprávem opomíjený Trafic (záplava černých deštníků) a na cirkusový televizní film Parade. Nejvíce skrze film přesto prosvítá Můj strýček, jehož zápletku Iluzionista parafrázuje. Pouze v Hulotově závěrečném předání štafety je tentokrát více definitivnosti. Jeho přenechání prostoru mladým v sobě nese hořkost i naději. Iluzionista odchází, iluze, přinejmenším ty filmové, přetrvávají. Chomet Tatiho nemění k obrazu svému. Charakteristiku pana Hulota jako staromódního, v moderním světě poněkud rušivého elementu, který rozumí dětem a nikoli technologiím, zachovává, jenom mu nově umožňuje nahlédnout na sebe samého zvenčí (ve scéně z kina doslova). Za nejvýřečnější z této takřka němé poklony poslednímu z mistrů grotesky považuji paralelně běžící mikropříběh zasmušilého klauna, unaveného světem, který je více fascinován pohybem strojů než pohybem živých bytostí. Sám přitom, ani lidský, ani nelidský, nemá, kam by zapadnul. Věřím, že Tati to cítil podobně. 85% Zajímavé komentáře: JFL, Mouzon, ScarPoul, rainman93 (09.09.2012)

Takhle umí jenom (u animáků) Chomet. Čistá melancholie a odzbrojující nádhera kreslených obrazů, promítaná lačnému divákovi. Slova nejsou potřeba, ticho zvýrazňující nepodstatné dialogy je překvapivě osvěžující. Až na ty odporné 3D modely automobilů nemám nic vážnějšího, co bych tvůrci Triu z Belleville k novému počinu vytknul. A chtělo by to sevírovat častěji (i když ono by to potom nebylo tak perfekcionisticky vytříbené...)! (12.03.2011)

Příběh bohužel vydá tak akorát na opulentní dvacetiminutovku, takže přes veškerou jeho krasosmutnost je ta hodina navíc velkou přítěží. Zato po výtvarné stránce se jedná o divokou orgii, Chometův talent pro karikaturu spojenou s nostalgií je nebetyčný a strefuje se mi přesně do skusu. Takže za natahované krasosmutnění slabší trojka, za obrázky pětka, dohromady taková slabší čtyřka. (15.07.2011)

Brutální deprese skrytá za roztomile melancholickou poetiku. Na první pohled typicky francouzské motivy rozkročené mezi bezpohlavní Pixar a citlivou oduševnělost Myizakiho... avšak pod povrchem je temno. Temný je i příběh: O starém senilním kouzelníkovi se skrytě pedofilními sklony, který si koupí mladou a chudou prodejnou dívku, avšak ta mu brzy uteče s mladým rebelem a tak stařec odjíždí na venkov - zemřít, jako seschlý starý vlk utíkající od smečky do divočiny. Celý film je prodchnutý zmarem, smutkem, deziluzí a smrtí, přesně jak se to projektuje do vedlejších postav - hrdinových průvodců filmem. Například starý klaun páchající sebevraždu, či očividně fetující chudý loutkář... jedinou pozitivní postavou tak zůstává skotský alkoholik - ukazující že únik z mrzké reality je možný pouze skrze permanentní naložení v lihu. Iluzionista je jako zoufalý výkřik samotného Jacquese Tatiho - stařecká kritika nových pořádků a nových "bláznivých" stylů. A to vše ve vskutku přenádherném vizuálu. 8/10 (03.01.2011)

Kouzelný film, po jehož skončení se mi chtělo zatleskat a udělal jsem to. Cesta života stárnoucího iluzionisty, který vystupuje už před převážně poloprázdným sálem a který v zapadlé vesničce (odhaduji na Hebridách) potká jednoduchou mladou dívku, věřící tomu, že je skutečným kouzelníkem (míchání gealštiny a francoužštiny v jednom filmu je netradiční a zajímavé). Nostalgické, melancholické, ale obsahující naději na život. Geniální animace, krásný způsob "vyprávění". Všechno propracované do detailu. Včetně králíka. Závěrečné "zhasínání světel" bylo dechberoucí (ok, možná to až moc prožívám, ale mě se prostě a doopravdy líbilo). ■ A Sylvaina Chometa tímto zařazuji mezi své nejoblíbenější režiséry. Co na tom, že dosud natočil jen tři animované filmy? (29.09.2011)