Všechno co mám rád

Jsou různé věci a skutečnosti, co má člověk rád: jsou to většinou maličkosti, z kterých se skládá náš život, drobné maličkosti, jejichž hloubku sami určit nemůžeme, člověk žije a raduje se z drobností a malých věcí, bez kterých by život nebyl životem. Všechno zde popsané zaznamenal Martin Šulík ve svém neuvěřitelně zajímavém a krystalicky průzračném filmu, který svojí poetikou vtáhne do děje každého, kdo má oči otevřené a vstoupí tak do světa, kde čas plyne svým vlastním tempem. (20.03.2013)

Kino projekcia. Neodmysliteľne krásna G.Bellman. Nedomyslene blbá Z.Sudenková. Nádejne pubertálny J.Ursiny. Výchovou vyšperkovaný generačný rodičia. A v neposlednom rade charizmatický, vitalistický, perfektný J.Nvota. Šulík robil filmy pre našich rodičov a starých rodičov, robil ich perfektne, robil ich skvelo. Neuveriteľne koľko prekrásnej minulosti uvidíte, keď sa pozriete na jeho diela, ktoré by sa dali povedať začali Všetkým čo mám rád. Mám chuť sa pýtať môjho dedka a babky aby mi vyrozprávali všetko čo robili, keď boli taký, ako ja teraz. K absolútnej špičke ľadovca mu pre mňa chýbalo len viacej prirovnaní na atokok alebo tých scén, pri ktorých boli tak absurdné chvíle, že mi bolo jedno ako mi do otvorených úst vlieta nechutná dedinská mucha. (01.07.2016)

V porovnání s pozdějším dílem Záhrada mi v tomto snímku vyloženě vadilo to rozkouskování do kapitol. Záhrada byla spíše smyslová, kde děj nehrál až takovou roli. Všetko, co mám rád je film, který má podstatný děj a rušivé elementy do něj příliš nepatří. Šulík Záhradou vyzrál. Kromě toho mi byl hlavní hrdina snímku Tomáš značně nesympatický. Nakonec dávám 45%, což jsou dvě hvězdičky (27.03.2014)

Samozvaný poetický film je v rámci děje rozdělen na kapitoly různé délky, přičemž některé slouží něco jako interludy. Hlavní postava Tomáš je na křižovatce svého života a přitom poznává sám sebe(jak originální). Při tom zažívá spoustu více či méně vtipných tragikomických situací s energickou angličankou, nevyrovnaným synem, hysterickou ex-manželkou a se senilními rodiči. Co musím vyzvednout jsou nádherné záběry(ten konečný mi ještě nějakou dobu zůstane v mysli:), jinak mě tenhle film až tak nezasáhl, poetiku ve filmu bych si dokázal představit i docela jinak. (06.02.2008)

Když jsem to napsala, jak mě to v průběhu sledování napadalo, a znovu přečetla, vychází mi, že jsem možná příliš přísná. Jakkoli je hlavní hrdina roztomilý, pořád je neodpustitelně tupý. Hrdina, který říká „nerozumíš? ozvi se!“, i když přes dveře slyší, že jeho syn uvnitř zvrací. Jak říká Soňa, slabého muže milovat nedokážu. Ale ani s první ženou nelze soucítit, a druhá je zase jenom nevyzrálá představa femme fatale, totálně iluzorní, která existuje jenom ve chvíli, kdy se na ni muž dívá, jinak ne. Ačkoliv jsou dávány jisté šance prostoru a přírodě, pořád mám dojem, že je to spíše divadelní hra, že všechny kulisy by velmi dobře mohly být jen nakreslené na papíře. A v nich by se odehrávaly vypozorované epizody plné bědujících lidí. Kde jsou detaily. Chladný režijní přístup mi způsobuje křeče v kontrastu s proklamovaně subjektivním vyprávěním. Zdá se mi to, nebo režisér ve svém plánu s formou příliš neoperuje? To bych možná potřebovala vysvětlit. Smysl pro humor jsem zde necítila, ale v nedávné době jsem začala uvažovat o tom, že ho sama nemám. Zajímá mne, zda v Šulíkovsko-Šulajovském světě existují milenecké páry, které si vzájemně neroztírají jídlo po tvářích a těle. Příběh s rozvolněným dějem poskládaným z epizod také zkouším, i moje plánovaná romance z obskurního kapitolu má takto vypadat, možná právě obava, že budu tak moc rozvolňovat, až nic nezbude, mě stále nutí do vlastních příběhů strkat kouzelné koně nebo zombies. (02.12.2013)