Všechno co mám rád

Film o slovenskej uzavretosti a neschopnosti odist, riesit a byt dosledny v tom, co robim. Par scen je srandovnych a v dosledku to stoji len na trapnosti danej situacie. Okrem toho Nvota je podla mna celkom slaby herec. Moc sa mi to nepacilo ked som to videl v kine, nepaci sa mi to ani po rokoch, ked som uz v zahranici. (18.01.2008)

Šulík vytvoril hrdinu a nechal ho uväzneného v kontextoch svojich myšlienok a predstáv. Ukazuje nám tu mozaikovitý svet, ktorý je rozdelený do rôznych kapitol. Tieto kapitoly majú tvoriť predpokladám komplexný náhľad do porevolučného slovenska, do obdobia citovej a pracovnej nevyrovnanosti. Hlavný hrdina v podaní Nvotu - ktorý bol pre mňa vždy tak trocha lepším hercom ako režisérom- je stroskotanec a jedinou chybou filmu je, že ním aj ostane. Film nemá potrebný presah. Postavy sa nevyvíjajú. Sú uväznené vo svojich životoch pričom by ste tam ťažko hľadali niečo pozitívne. Snaha o zobrazenie reality by sa mohla považovať za autentickú, ale len v prípade že to vo filme chceme nájsť. Všetko čo mám rád je film, ktorý odkazuje na Hanáka, Trančíka, Joyca a rôznych spisovateľov, ukazuje stret dvoch rozdielnych kultúr a troch rozdielnych generácií a do toho nám hrá Ursinyho kapela a na konci Elenor Rigby. Ale hodnota príbehu, niečo ľudské, nejaká tá nádej, tam nie je. Postavy sa dokážu usmievať, ale len pre efekt, nie preto, že by boli skutočne nad vecou. A práve to že film skončí tam, kde začal ma núti priznať, že to zase nie je až taký film, aby som si ho chcel pozrieť po druhý krát. (29.05.2013)

Kino projekcia. Neodmysliteľne krásna G.Bellman. Nedomyslene blbá Z.Sudenková. Nádejne pubertálny J.Ursiny. Výchovou vyšperkovaný generačný rodičia. A v neposlednom rade charizmatický, vitalistický, perfektný J.Nvota. Šulík robil filmy pre našich rodičov a starých rodičov, robil ich perfektne, robil ich skvelo. Neuveriteľne koľko prekrásnej minulosti uvidíte, keď sa pozriete na jeho diela, ktoré by sa dali povedať začali Všetkým čo mám rád. Mám chuť sa pýtať môjho dedka a babky aby mi vyrozprávali všetko čo robili, keď boli taký, ako ja teraz. K absolútnej špičke ľadovca mu pre mňa chýbalo len viacej prirovnaní na atokok alebo tých scén, pri ktorých boli tak absurdné chvíle, že mi bolo jedno ako mi do otvorených úst vlieta nechutná dedinská mucha. (01.07.2016)

Nejlepší Šulíkův film. Kam se hrabe Záhrada... Tenhle snímek si nelze nebrat osobně, a to je dobře, jistě tak byl myšlen. Není ideální, ale je tak dobrý a výjimečný, že nižší hdonocení by bylo krutě nespravedlivé. Podle mého jde o nejsilnější (česko)slovenský film 90. let (tehdy, v roce 92, jsme ještě nebyli rozděleni??). Juraj Nvota byl vynikající -- přesně ten chlápek, co má do ideálu milence-manžela-otce-a já nevím čeho ještě hodně daleko, a přece v něm je nějaký klid a síla, která lidi (hlavně ženské a děti, že) k sobě neodolatelně přitahuje. A on se přitom nežene za kariérou, prostě je a na nic si nehraje. Famózní portrét. Mimochodem -- snímek jsem viděl v ČT začátkem roku 08, do té doby jsem ho neznal. O ČT si opravdu nedělám žádné iluze, připadá mi skoro stejně strašná jako komerční televize, ale tohle mě od ní potěšilo. Zjevně dramaturgický omyl ze strany ČT, ale já z toho vytěžil maximum. Na tenhle film se nedá zapomenout. Za pár let ho chci vidět znova. (08.02.2008)

Když jsem to napsala, jak mě to v průběhu sledování napadalo, a znovu přečetla, vychází mi, že jsem možná příliš přísná. Jakkoli je hlavní hrdina roztomilý, pořád je neodpustitelně tupý. Hrdina, který říká „nerozumíš? ozvi se!“, i když přes dveře slyší, že jeho syn uvnitř zvrací. Jak říká Soňa, slabého muže milovat nedokážu. Ale ani s první ženou nelze soucítit, a druhá je zase jenom nevyzrálá představa femme fatale, totálně iluzorní, která existuje jenom ve chvíli, kdy se na ni muž dívá, jinak ne. Ačkoliv jsou dávány jisté šance prostoru a přírodě, pořád mám dojem, že je to spíše divadelní hra, že všechny kulisy by velmi dobře mohly být jen nakreslené na papíře. A v nich by se odehrávaly vypozorované epizody plné bědujících lidí. Kde jsou detaily. Chladný režijní přístup mi způsobuje křeče v kontrastu s proklamovaně subjektivním vyprávěním. Zdá se mi to, nebo režisér ve svém plánu s formou příliš neoperuje? To bych možná potřebovala vysvětlit. Smysl pro humor jsem zde necítila, ale v nedávné době jsem začala uvažovat o tom, že ho sama nemám. Zajímá mne, zda v Šulíkovsko-Šulajovském světě existují milenecké páry, které si vzájemně neroztírají jídlo po tvářích a těle. Příběh s rozvolněným dějem poskládaným z epizod také zkouším, i moje plánovaná romance z obskurního kapitolu má takto vypadat, možná právě obava, že budu tak moc rozvolňovat, až nic nezbude, mě stále nutí do vlastních příběhů strkat kouzelné koně nebo zombies. (02.12.2013)