Odnikud někam

I přes benátského Zlatého lva pro mě zůstává film stále nedostatečně doceněným. Sofia Coppola má obrovský cit pro zachycení těch nejskrytějších emocí, přičemž vůbec netlačí na pilu a film nechává volně plynout. Jako nejzajímavějš prvek mi přišel obměňující se temporytmus v jednotlivých částech filmu - dlouhé občas statické záběry, které dokonale zachycují prázdnotu Johnyho života v úvodní a závěrečné části, jsou v opozici vůči části ústřední, kdy je Johny se svou dcerou Cleo a kamera se nesnaží jen tiše pozorovat. (16.03.2011)

Ta zdlouhavá první polovina nebyla úplně nudná, ale štvala mě a ubíjela. Předlouhé líné záběry namísto střihu, posedlost černým Ferrari, minimální děj, jen uvedení do prázdného hotelového života osamělé celebrity, nesoucí se v podobně prázdném duchu. Pak ale přišla polovina druhá a v té už jsem našel smysl, emoce i krásu, když přišlo na nalezení vztahu mezi otcem a dcerou - díky kterému se ten rozjezd vyplatilo přetrpět a vnímat. Onen zvolený styl jsem (jako jeho odpůrce) nakonec stejně musel ocenit, protože právě skrze něj se dalo nejlépe (a snad jedině) dosáhnout kýženého efektu. Plus s pomocí výtečného obsazení ústřední herecké dvojice. Je to jednoduché, příliš "podpovrchové", místy nudné, a přesto naplňující. (15.01.2011)

Ďalší zásah do čierneho od režisérky, ktorá zatiaľ neurobila krok mimo a v pre mňa osobne začína prekonávať aj svojho veľkolepého otca. Silné slová? Možno. Lenže "Somewhere" je silný film. Na skvelých hercov a dobrý soundtrack som si Coppolovej filmov zvykol, dokonca aj na to, že všetky (tak Virgin Suicides, ako aj Lost in Translation a Maria Antoinetta) v podstate rozvíjajú variácie tej istej témy osobnej krízy a hľadania (či strácania) vlastnej identity, boj jedinca o kúsok "lásky" vo svete a za podmienok, kde a kedy je ju naozaj obtiažne nájsť, no stále ma prekvapí, že do každého filmu pridá ešte nejakú mnou zatiaľ neodhadnuteľnp ingredienciu, ktorá ten film nakopne ešte o pár poschodí vyššie. Úžasný, hlboký a vážny (v zmysle - vážne vynikajúci) film. (13.11.2010)

Smysl života Sofie Coppoly. Velmi neodbytně mě přepadl a dlouho se mě držel pocit, že kráčíme postupně proti toku času a Sofie Coppola právě natočila Odnikud někam coby svůj celovečerní debut. Ano, dívám se na tenhle snímek a úplně vidím v představách tu její slibnou kariéru, ten zjevný talent, ty nádherné filmy, co budou následovat, to rozvedení tématu z Odnikud někam v pozdějším brilantním Ztraceno v překladu... Proč je to ale obráceně? To je mimo rámec mého omezeného chápání. (04.01.2011)

"Coppola is a fascinating director. She sees, and we see exactly what she sees." Slova Rogera Eberta a já se pod ně můžu beze zbytku podepsat. Na Somewhere je nejlepší, že proměnu titulní postavy nechává probíhat tak nenuceně a pozvolna, až divák téměř nabývá pocitu, že k žádné proměně nedochází. Svým způsobem stojí na konci stejný Johnny Marco jako na začátku, ačkoliv film zejména v samotném závěru křičí, že to tak není. Pravou odpověď naleznete jedině tehdy, pokud se do statického Johnnyho dokážete alespoň trochu vcítit, což možná není nejlehčí a pokud už se vám to povede, pravděpodobně na sebe stejně nebudete dvakrát hrdí. Johnny totiž není někdo, koho by bylo snadné nazvat dobrým člověkem, nicméně totéž platí i pro opak. Úplně nejlépe ho vlastně vystihuje mlčení po otázce "Kdo je Johnny Marco?" během tiskové konference. Vrcholy přicházejí směrem k závěru, kdy se černé ferrari stává poněkud nesmyslnou obálkou... So, who is Johnny Marco? (03.04.2011)