Coco Chanel & Igor Stravinsky

Už od počátečních tiulků se jedná o vizuálně velmi promyšlený a bezchybně nasnímaný příběh. Příběh, který je o to silnější, máte-li nějaké povědomí o tom, kdo byl Igor Stravinskij a co znamenal pro soudobou vážnou hudbu. Dějová linie se sice zaobírá postupně doutnajícím a v jisté chvíli i velmi vášnivým vztahem mezi Coco a Igorem, ale pro mě osobně to bylo jen příjemné a opravdu smyslně natočené zpestření, které obohacovalo téma příběhu - umělec, jenž je nepochopen svou dobou. Stravinského Svěcení jara muselo být jistě pro většinu lidí zjevením. Novátorské hudební postupy, důraz na rytmus, odklon od melodiky - to všechno muselo na Čajkovským odkojeném publiku působit jako ledová sprcha. Div je, že ještě za svého života Stravinskij vůbec došel nějakého uznání. Ale to na síle a emoční působivosti jeho děl nic neubírá. Naopak. V tomto pro mě Kounenův snímek funguje naprosto přesně. Využívá Stravinského skladeb, vkomponovává je do děje, a když náhodou sáhne mimo Stravinského repertoár, je to vkusné a vhodné. Hudební obrazy se snoubí s krásnou výtvarnou stylizací a vytvářejí tak pomalé, ale působivé celky, které dýchají atmosférou doby a tu a tam (snad i nevědomě) se dotýkají opravdového umění. Umění žít, umění milovat a tvořit. (17.05.2011)

Coco Chanel & Igor Stravinsky je naprosto dokonalá milostná romance na motivy společné kapitoly ze životopisů dvou výrazných osobností počátku 20. století. Coco je ve dvacátých letech skutečným ženským Fordem, miluje všechny barvy, zejména pokud je tou barvou černá. Má vytříbený vkus, je emancipovaná, zocelená smrtí své první velké lásky a je v takové pozici, že si může dovolit podporovat celou rodinu Igora Stravinského. A zatímco vyvíjí svůj nejslavnější parfém Chanel č. 5, Stravinský se ocitá mezi dvěma premiérami Svěcení jara. Ještě pořád v sobě cítí žluč po neúspěchu z roku 1913, ale nyní v nově obrozené poválečné společnosti (a díky Coco) se jeho dílo setkává konečně se zaslouženým úspěchem. Co může být pikantnějšího, než obsadit Igora živočišným Madsem Mikkelsenem a jako Coco mu dopřát androgynní Annu Mouglalis? (17.11.2014)

Tento film je jedním z důvodů, proč má HD smysl. Ne, že by tu šlo o speciální efekty, jde jen o zobrazení interiérů, ale oprvdu skvělé. Záběry ve vile, kde Stravinsky pracoval byly impozantní, místy až kýčovité. Samotné drama bylo lehce nadprůměrné, ovšem opět se silnou kamerou v zádech a oběma hlavními protagonisty před objektivem. Mnoho zůstalo nevyřčeno a mnohé nepochopeno, ale pozor, tak to mělo být, a tak to také zůstalo. Komu se to nelíbí, holt musí příště sáhnout do jiné přihrádky. Já dávám 80%, 20% z toho za obrazové zpracování. (15.09.2011)

Stravinského hudbu často nevyhledávám, ale "Svěcení jara" se mi líbí moc, tím pádem také vrchol filmu - původní baletní inscenaci přesycenou symbolikou a folklorními motivy v Nižjinského famózní choreografii - jsem měla za sebou celkem brzy. Mads se na postavu Igora hodil perfektně, snad ještě Ralpha Fiennese bych si v té roli chtěla umět představit, ale podobně jako většina herců a práce kostýmních výtvarníků zůstal jen trestuhodně nevyužitý. Skvělý úvod se brzy překlopil do zbytečného filmu. Snad že ruské postavy mluvily rusky, to kvituji a za tu krásnou titulkovou scénu, která překvapivě odrážela i dílčí dějové obrazy, zaokrouhlím nahoru. (24.04.2012)

Nebezpečí ano, přitažlivost ani omylem. Scénář spáchal deprivant, jenž o ničivé vášni a přitažlivosti ví akorát to, že prý existují a realizují se sexuálním aktem. Čím déle jsem na film koukala, tím méně jsem chápala skutečnou (!!!) motivaci jednání ledově studené Coco a trpně fungujícího Igora. Jedinou opravdu zajímavou postavou s pochopitelným morálním rozměrem tak pro mě zůstává Stravinského žena Jekatěrina. Oč lepší a závažnější by byl příběh vyprávěný z jejího úhlu pohledu! A přitom tento trojúhelník skýtal obrovské možnosti - těžká morální a existenční dilemata, strhující konflikty... Nic z toho se tam však neobjevilo. nanejvýš povrchně či v mdlém náznaku. Nakonec z toho byla výtvarně nádherně vypulírovaná, obsahově však ubohá slátanina. Křečovité vyprávění o tom, jak si Coco (až příliš dobře znající ponižující vztahy majetkové a sexuální závislosti) zakoupila po smrti svého milovaného Boye výstředního umělce Stravinského i s celou jeho famílií. A koupě, kterou si chtěla kompenzovat jak ztráty a šrámy, tak získat vstupenku do světa skutečného umění, se ukázala nakonec jako ztrátová. Sám Stravinskij z toho pro mě vyšel jako hodně ostudná figura. A to určitě nikoli kvůli jeho hudbě, která mě neoslovuje (na rozdíl od jeho vrstevníků Prokofjeva, Šostakoviče, nemluvě o Rachmaninovovi). (07.05.2011)