Na křídlech slávy

světská sláva polní tráva. tak. tím by se dala všeobsažně vystihnout domnělá myšlenková bohatost Křídel slávy. námět, skrze který se jí tvůrci chápou, je snad ještě prostší (až bych se vůbec nebál říct primitivní): podobenství o zásvětí, v němž se nobilita člověka odvíjí od - třeba i nechvalné - popularity ve světě živých. nerad bych vzbudil dojem, že obsahovou jednoduchost považuji za cosi v každém případě negativního. kdepak. právě zde je patrné, že někdy i docela samozřejmá, všeobecně známá, neobjevná, ovšem trefná a pravdivá teze může unést délku celovečerního filmu, jež leží celou vahou pouze na ni. nebylo by tomu tak bez špičkového zpracování, v němž z představitelů dvou hlavních rolí vyniká hlavně Peter O'Toole a největší obdiv zaslouží kdokoliv se podílel na mizanscéně, zejména v interiérech, a způsob, jakým jsou nasnímány kamerou dodává filmu výjimečné kouzlo. nicméně to je jediný zajímavý detail. není to ani myšlenka, ani prostý námět o svérázném posmrtném bytí, co drží pozornost soudného diváka po celou tu věčnost, za to vděčíme napětí, které vzniká z nejednoznačnosti. nevíme s jistotou, že místo, ve kterém se hlavní hrdinové po smrti ocitli, je místo posmrtného odpočinku a nemůžeme si být jisti ani jeho pravou povahou, ani pravidly, jež v něm fungují. musíme se spoléhat na to, čemu věří samy postavy a i mezi nimi jsou takové, které mají na věc vlastní, docela odlišný názor. nabízí se celá řada pozoruhodných interpretací. podle jiné jde o sen jedné z obou hlavních postav, která si v posledních okamžicích před faktickou smrtí vysnila ideální zásvětní prostor, v němž nechybí žádné rozkoše světa minulého a jež navíc skýtá jedinečnou příležitost vyrovnat se s nepřemožitelným, slavným protivníkem. kritika využívající freudiánskou psychoanalýzu by se na Křídlech slávy zajisté vyřádila, ovšem to by celý film nesměl končit uzavřením se do té nejprostomyslnější, nejprimitivnější ze všech možností - té, která je o to hůře, nejvíce zřejmá už od samého začátku. achjo. ale za ty sociálně kritické okamžiky si film nezaslouží vyloženě negativní hodnocení. proto průměr. (08.07.2010)

Podobenství je výraz který se pro Křídla slávy náramně hodí. Po dlouhé době film, který mě přinutil zůstat vzůru a počkat si na pointu. A to čekání bylo vyplněno příjemně absurdním dějem a hlavně pak sledováním vynikajícího O´Toola. Ne že by hrál Firth špatně, ale světla na sebe přitahoval starý pán. Je velká škoda, že takových "jiných" filmů nevzniká víc. (23.07.2010)

Co je to sláva a kdo je vlastně "slavný"? Existuje pro tohle nějaké měřítko? To se asi nedozvíme, stejně jako není tak zaručené, jestli je sláva ráj nebo peklo. Jisté je, že lidí malicherně toužících nést se na jejích křídlech bylo, je a bude vždycky hodně. Budou se donekonečna mučit vlastní prestiží a společenským postavením, mudrovat nad důležitostí vlastního ega a přínosem pro společnost... dokud všichni neupadnou v zapomnění. Téma téhle výborně vymyšlené alegorie "Hotel Hell" mi parádně sedlo do noty. Absurdní zásvětní machinace a pravidla bez zdánlivé logiky, toť svět mrtvých celebrit. A diváku nezbývá než přemýšlet, jestli se ústřední hrdinové dostali do pekla nebo zda jde pouze o očistec. Jedno je totiž jasné: na křídlech slávy se do nebe nejspíš doletět nedá. 100% (09.01.2011)

Při projížděním této databáze se občas najde film, o kterém jsem v životě neslyšel, je zahraniční a přesto má jistou spojitost s Českou Republikou. V tomto případě je to samotný režisér, který snad ani nic jinýho nenatočil, ale pořád si neodpáře fakt, že je Čech jak poleno. Samotný film pak není vůbec špatný nápad, právě naopak. Jediný co mě na tom štvalo byl přesto fakt, že ten, co dělal titulky, asi nevěděl, co je to anglický jazyk, protože překládal každou pátou větu. Ve výsledku to vypadalo jak film pro debila, protože herci si tam mluví a mluví a na televizi pořád visí jedna a ta samá věta. Příběhově jsou ale Křídla slávy moc hezké. Jsou o lidech, o tom, jak maličkost dokáže změnit všelicos. O lidských vlastnostech, které nám dokážou znepříjemnit náladu. Někdy i více, než bychom vůbec dokázali tušit. Stačí ale málo a vše se může změnit. (11.05.2011)

Se smutkem v duši se přiznám, že pro mě byl do dnes Otakar Votoček neznámý režisér. To se Křídly slávy výrazně změnilo a naopak lituji, že jeho tvorba není bohatší. Křídla slávy jsou působivé podobenství, kterému nechybí nadhled, humor a ani vynikající obsazení s úžasně snovými "kulisami"(respektive výběrem lokací, architektury a celkové stylizace in/exteriérů). O´Toole je famózní, jeho hrátky s anglickým jazykem doslova mistrovské, Firth se neztrácí ani na okamžik a Marie Trintignant je kouzelná...Promyšlenost tkaná jednoduchostí a narážkami na slavné postavy (hrající Albert E. s tvořícím Delgadem a vedle nich revoltujících Baadera a Meinhofové...). Sláva, vždyť čím je sláva? Její pomíjivost, její až ďábelsky jednoduché nalezení a ještě rychlejší pád dolů do zapomnění se střídá s krásami posmrtného života, schopnosti milovat v něm a čelit síle iluze snu. Snad jediným mínusem při vysílání na ČT2 byly (doslova!) tragické titulky, z kterých neangličtinář musel mít pocit naprosto strohého povídání postav (trochu mi to připomnělo asijské filmy, kde mluví postavy třeba minutu a na obrazovce máte tři slova...jenže tady, to šlo lehce poznat, jak pan překladatel vynechával tu krásu anglického jazyka na úkor jednoduchosti, ale nudné strohosti). Jeden z nejzajímavějších filmů o posmrtném životě/světě, co jsem měl možnost vidět, a současně zaprášený klenot, který by měl být vystavován s pýchou. (08.07.2010)