Jestli se rozzlobíme, budeme zlí

Můj nejoblíbenější film s Hillem a Spencerem. Nevím, zdali je právě tahle komedie proslavila, ale rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co nám tato dvojice kdy nabídla. Nechybí klasické bitky, které se objevují snad v každé komedii italských komiků. Velký neřeší když nějakou tu ránu slízne, útočníkovi jí totiž oplatí pětkrát větší razancí. Štíhlý se zase ranám uhýbá s akrobatickou lehkostí a teprve pak zaútočí. Za dvě nejlepší scény považuju marnou snahu odstřelovače Paganiniho, poslat ústřední dvojici do věčných lovišť a také vystoupení sboru za nápěvu la-la-la-la. (11.04.2007)

Neustále se opakující ústřední odrhovačka a otcovské štúcy otevřenou dlaní i sevřenou pěstí od dvou stoicky klidných hrdinů chtějících zpět svou červenou dunovku se žlutou střechou. Viděl jsem to poprvé před cca 15 lety v kině a v paměti mi utkvěly jen scény ralycrossového závodu, tělocvična a závěrečná bitva mezi balónkami. Teď, když jsem to viděl znova, vím proč. Zbytek je totiž jen vata a dávná nostalgie z kinosálů, kdy nabídka byla mizivá a poptávka vděčná za cokoliv.. (13.02.2010)

"Vyžahneš pivo, sníš párek, vyžahneš pivo, sníš párek. Kdo to první vzdá, zaplatí a přijde o buginu." Z mého hodnocení je patrně jasné, že dávná nostalgie střelila objektivitě zleva jednu terencehillovku a následně ji zatloukla do země pořádnou budspencerovkou. Sem totiž objektivita nepatří, protože každému zfackování mafiánů kdysi nadšeně tleskaly mé dětské ručičky a mí potomci v tom dneska neméně nadšeně pokračovali. Na své první povedené setkání s touto dvojicí zkrátka neumím a nechci zapomenout. Lalalala-lala lalalala-lala - Bombombom bombombom. (12.04.2014)

Dvě buginy, dva flegmatičtí rozzlobení závodníci, dva zloduchové zralí pro Freuda, dvě veselé rvačky a spousta prázdného místa mezi nimi. Celkem za dvě. Vysoké hodnocení tohoto filmu zřejmě vyplývá z nostalgie po dětství a původní lidové jednoduchosti, která je vlastní všem, kdo nevyrůstal od narození v akademii věd – jde jen o to, jak hluboko tu jednoduchost mají v sobě. Dejme tomu, že jsem tento film viděla příliš pozdě, když mne již zasáhla jakás takás výchova. (20.09.2012)

Nějak už na mě nefunguje regrese do nižšího vývojového stádia. Dokážu si rozumově připomenout pocit, když jsem ve dvanácti letech v přeplněném kině šílel smíchy u Spencera na motorce a moje srdce bušilo v rytmu jásavého hudebního podkresu. A dnes - nic, nic, nic. Obdivuji Hillovu pohybovou průpravu, která je fantastická, ale raději teď shlédnu klasický balet, protože tam nemáte ten přitroublý děj a dialogy, jen sledujete jak která baletka zvládne tu a tu figuru. Potřebovalo by to duševní návrat do páté třídy a toho už nejsem schopen. (03.11.2008)