The Echo

Nechci to zakřiknout, ale už nějaký čas se mi zdá, že vlna amerických remaků asijských duchařin už je konečně za námi. The Echo je prozatím jedním z úplně posledních zástupců této vlny, které po deset let ubíjela většinu hororových fanoušků, a samozřejmě za moc nestojí. Příběh tisíckrát provařený, herecké výkony spíše ubohé, strach nikde. (30.07.2010)

Tady někdo ve velkym sledoval Dark Water.Horor jak přes kopírák, starej barák, děsivá holčička, ''divný'' sousedi a čím dál víc zoufalství propadající hlavní hrdina.Nebylo to špatný, občas to mělo slušnou atmošku a pár lekaček bylo na infarkt, je to vlastně trochu živější verze Dark Water, ale jinak je to takový typický klišé horor, který měl našlápnuto na mnohem větší strašení, navíc konec průhlednej a finiš pekelně nedotaženej a nezodpovězenej.Na jednu noc dobrý,59%. (14.09.2015)

Že to nemělo extra originální zápletku? Možná nemělo, ale čert to vem. I tak to byla parádní podívaná. První půlhodinku se film pomalu rozjížděl, pak to ale nabralo spád, bylo to napínavé, strašidelné, děsivé a mě to prostě bavilo. Duchařiny moc nemusím ale tohle byla ta nejlepší co jsem za poslední dobu viděla. 75% (19.02.2012)

No čekal jsem z Kremlu mráz a chladno opravdu bylo, ale dá se mluvit spíš o počínajícím jaru. Prostě mám pro ty asijský bubáky slabost a strašně se jich bojim (i když to jsou přičmoudlí běloši), takže tady jsem jakž takž přehlídnul naprosto příšerně hrajícího hlavního hrdinu s talentem stolního kalendáře a děsil se každýho stínu, kterej se mihnul temnejma chodbama strašidelnýho činžáku. A tak to má bejt. 70% (11.02.2013)

Stejně jako Nakata či Shimizu, i Laranas byl požádán, aby přetočil svůj Sigaw pro americké publikum. Originál ´sem zatím neviděl, čímž se aspoň vyhnu titěrnému srovnávání, ale na remakeu je jasně cítit inspirace a vykrádání japonských žánrovek. The Echo balancuje někde mezi Ringu a Ju-On a snadno by se utopilo v moři tuctových duchařin, nebýt poctivé (re)konstrukce tvořené poměrně invenčním přístupem. Narozdíl od svých předchůdců Echo buduje atmosféru pomocí zvukové skladby, půvabné práci s prostorem, jeho snímáním i svícením, a především live action postupy a in-camera efekty. Laranasova předchozí zkušenost s reklamnímy spoty a dokumenty tak nepřišla vniveč a oproti drtivé většine hollywoodských tvůrců ji dokázal koncipovat po svém. The Echo mě tak přesvědčilo, že ne všechny novodobé duchařiny stojí za starou belu a vzbudilo ve mě velké očekávání v režisérově připravovaném Patient X. (30.11.2009)