Šílený Max: Zběsilá cesta

Klikatá honička prapodivných vehiklů pouští tam a zpět asi jen těžko mohla být natočena efektněji. Byl jsem upozorněn na to, že v kině tohle nafouklé NIC dokázalo svým obrazem a zvukem pobláznit nejednoho diváka, ale mne to u obrazovky nechalo zcela chladným. Vypnout mozek sice umím, občas se mi podaří i vyndat si ho z hlavy, ale neumím ho zamknout do trezoru a ztratit od něj klíče. Abych však jen nehaněl, tak se mi líbila ta skvělá parodie na kytaristu visícího z náklaďáku a ještě to těhotné komando si zaslouženě vybojovalo svou hvězdu. A taky jsem si vědom, že mne za tohle hodnocení nečeká věčná jízda v naleštěném chromu, ale nemohu si pomoci. (30.10.2015)

Motorizované akční peklíčko, kterému dodává krev Tom Hardy (a to doslova coby trasfuzák na kapotě) a hlavně jednoruká Charlize Theron coby Furiosa s drsným přístupem a zároveň sentimentem v oku. Hudbu přidá auto s bubeníky a nepříčetný heavymetalový kytarista, který z nástroje vrhá oheň. K tomu Miller připojí další desítky originálních nápadů, zábavně děsivá nomen omen pojmenování lidí i věcí (města Brokovice a Ropanov, drtikol, Rictus Erectus či tyčáci), občas zrychlenou akci evokující všudypřítomné šílenství, nabité honičky na začátku a konci, žádné směšné dialogy – jen minimum nutné konverzace, nekonečnou postapokalyptickou pustinu, témata jako rozpad civilizace, matriarchát nebo válka o ropu…a je z toho písečná road-movie desetiletí, kde nic jako bezpečnostní pásy, zdravý vzdoušek nebo vychlazené pivko neexistuje, neboť Pustině vládne zuřivost, vaši nádorovití parťáci a Aqua Cola./// Film však mohl být ještě víc nechutnější, odpornější a atmosférou zoufalejší. Navíc krev je kvůli filtrům a barevnému ladění méně konstrastní, ale vlastně není vůbec čas rány sledovat a nechat postavy fňukat, protože jde o téměř non-stop jízdu, v níž motory vytuněných aut přeřvou vše živé. [Kino, 2D s titulky, 2x] (13.05.2015)

Jak sám George Miller říká, Mad Max: Fury Road je spíše „revisit“, nežli sequel v pravém slova smyslu. Stejně tak název filmu celou sérii jako úspěšnou franšízu spíše zaštiťuje a dává na vědomí, že se nebude příliš odchylovat od zákonitostí a vyobrazení původního fikčního světa; že v něm budou vystupovat podobně/stejně smýšlející postavy a že v něm bude Šílený Max. Nemusí jít už v druhé řadě o to, jestli jde o postavu hlavní, což přinejmenším v úvodní části lze celkem úspěšně rozporovat. Právě na to upozorňují některé zahraniční kritiky a recenze a je asi otázkou každého diváka, jak tento aspekt vnímat. Téměř každý ale bude film vnímat jako nekonečnou jízdu „tam a zase zpátky“, kde téměř neustálý pohyb (postav, dopravních prostředků, kamery) je esenciální složkou celého díla. Pohyb je to přímočarý – jede se po jedné, zběsilé cestě tam a zpátky, postavy (pronásledovaní, pronásledovatelé) v rámci dějových odboček celý film neopouštíme, přičemž jednotlivé cíle i motivace známe u většiny postav od samého počátku. [==] V dnešní, digitálem přesycené době působí film jako jedno velké zjevení, alespoň co se technické stránky týče. A i když CGI technologie nechybí, jsou využity velmi citlivě a nenarušují celkový realistický, pachem benzinu a prachu nasycený obraz postapokalyptického (či dystopického chcete-li) světa. A tím se nový Mad Max totiž odlišuje od tematicky (či žánrově) podobně zaměřených filmů. Přesněji tedy uvěřitelností fikčního světa, který nemá pevně ukotvené základy ve světě současném – nejde zpočátku o hrst načrtnutých pravidel a zákonitostí, kdy poté film zaplňuje různá schémata a klišé a naplňuje divácká očekávání o normách klasického vyprávění, přičemž četné nelogičnosti a vágnost konceptu strhávají celkový dojem značně dolů (především v žánru sci-fi by takových příkladů byl nespočet). Mad Max jde v tomto ohledu mnohem dál – nezahlcuje diváka hned zpočátku, ale dávkuje informace o fikčním světě postupně podle toho, čí krajinou nebo oblastí zrovna skupinka uprchlíků projíždí. Ta je pak představena specifickými pravidly jejích obyvatel (dopravními prostředky, vzhledem a vlastně celkovým zevnějškem, zbraněmi či přímo mytologií). Takto prezentovaný fikční svět postupně nabírá naprosto reálných obrysů a vytváří pocit všeobklopujícího organického kolosu, jehož komplexnost do nejmenších detailů promyšlená, i když napoprvé asi nezachytitelná, diváka totálně pohltí. [==] Film, ze kterého by Jeremy Clarkson měl nejdříve velkou radost (mužský svět, burácení motorů, honičky, pach benzinu a nafty na nekonečných planinách), při bližsím pohledu už asi úplně ne (žena jako záchrana společnosti ovládané muži pijícími mateřské mléko). Mad Max: Fury Road přitom není jen manýristická póza stárnoucího režiséra, ale auterská vize tvůrce, který si zaslouží uznání, minimálně za odvahu si takový film prosadit a za tu kytááááru. Ta byla genitální. (17.05.2015)

Mad Max: Fury Road je nejprogresivnějším blockbusterem dekády. Kupodivu tak činí právě tím, jak moc je staromilecký. Žádné převratné hrátky s narací, bez novátorských CGI efektů - prostě ryzí radost z vyprávění, přímočarost. Všechny ostatní blockbustery okolo odcházejí na hambu, protože se ukazuje, jak jsou sterilní a generické ... Mám je rád, ale oproti Mad Maxovi působí jako chudí příbuzní. Miller předvádí film z jiné galaxie, galaxie auteurských megafilmů, které vymřely s odchodem Nového Hollywoodu. Někdo z Warner Bros. však jeho bizarní a maximalistické vizi post-apo světa uvěřil a daroval mu přes 200 mega. Miller z nich udělal něco tak božího, že jste to snad neviděli. Do detailu promyšlená výprava i děj (!), vysoustružená režie, nevídané ztvárnění žen - akčních hrdinek... Mad Max je opravdu film roku, možná i dekády, každopádně však jedna z největších událostí, kterou jsem kdy v kině viděl. (15.05.2015)