Smrť ministra

Snaha o poodhalenie bielych miest našich dejín sa verejnoprávnej televízii vydarila. Ján Króner si vzal postavu ministra zahraničných vecí Clementisa za svoju a dokázal, že mu svedčí aj vážna parketa. Po obsahovej stránke k filmu niet čo dodať, azda sa dej mohol vybrať aj do ulíc, aby mal lepší cveng. (11.12.2009)

„Poučenie neexistuje. Moc je nepoučiteľná.“ Svojim postojom k STV televízii sa netajím, ale raz za šesť sedem mesiacov ma dokáže niektorý z jej stoviek riaditeľov (kto si má tie mená nastrčených bábok bez vlastnej vízie a rozumu pamätať? Veď sú tam len na to, aby podpisovali rozhodnutia politkov, ktorí sú práve pri moci.) urobiť dobré rozhodnutie. Po tom, čo som bol nadšený z toho, keď sa Ivo Gogál s Danou Košickou rozhodli naživo (!) zahrať DÔVERNÝCH NEPRIATEĽOV, som si myslel, že teraz bude riaditeľ XYZ ticho ako voš pod chrastou až do volieb 2010, kedy ho nahradí iná bábka. A aha! Ešte v ten istý rok dal zelenú SMRTI MINISTRA. Samozrejme, rozpočet bol vedľajší (najvýpravnejšou scénkou je tá, v ktorej dvaja muži sedia na lúke a z kopca pozorujú dedinu) a herecké obsadenie komorné (ale Jaroslav Mottl a Alexander Kučerenko, ako Stalin, dokazujú, že niet malých rolí). A akčnú scénu by bolo naivné očakávať (hodinu a pol trvajúci film je IBA o dialógoch a monológoch). Napriek tomu tvorcovia produkujú napätie, prameniace z vtedajšej doby. Ústredným hrdinom je bývalý advokát a minister zahraničných vecí Československa, príliš tolerantný komunista Vladimír Clementis, ktorého obesil vlastný režim. Snímka vonkoncom nezaujme divákov, ktorých nezaujíma svet okolo seba a oháňajú sa frázami o tom, že všetci politici sú svine. Snímka vďaka výborne napísaným dialógom („Len hovorím pravdu.“ – „Ale to od vás predsa nikto nechce.“) a zaujímavým myšlienkam („Majestát smrti? Čo je dôstojné na smrti?“) je vysoko aktuálna i dnes a rafinovane sa vyjadruje na margo niektorých Slovákov v politike („Opovrhujem tými, ktorí si národniarstvom liečia komplexy.“) i niektorých Maďarov v politike (trojminútový monológ o tom, ako nám to Maďari dávali v minulosti vyžrať). Dominantou televíznej snímky je Ján Kroner, ktorého inak nemusím, ale tu bol dobrý. (18.12.2009)

Prekvapujúco pútavé a historicky zaujímavé a podľa toho čo viem tak aj vierohodné. Netreba sa baviť o formálnej stránke, tá je samozrejme minimalistická a "televízna". Všetko si vynahradzuje obsah, príbeh a postavy...Aj pri kratšej stopáži sa podarilo povedať to, čo povedané byť malo a v rámci slovenskej (žalostnej) televíznej tvorby sa jedná jednoznačne o nadpriemer... (13.12.2009)

Slovenský televizní historický/politický film o Vladimíru Celementisovi , komunistickém ministrovi zahraničí, kterého v padesátých letech semlela vlastní mašinerie strany. Působí to komorně ( z nouze ctnost když není vysoký rozpočet ) a solidně psychologicky ( dobré herecké výkony ) , ale chybí tomu uvěřitelná atmosféra, čemuž nepomáhá hudba alá tóny nedělní chvilky poezie a slovensky mluvící Stalin kdesi v garsonce taky nepůsobí moc přesvědčivě. Film pro úzkou cílovou skupinu fandů. (24.01.2020)

„Len hovorím pravdu.“ – „Ale to od vás predsa nikto nechce.“  Vladimír Clementis, tento "salonní levičák"a komunistický ministr zahraničí po únorovém převratu má v tomto zajímavě pojatém slovenském televizním snímku možnost svoji "pravdu" sdělit alespoň svému advokátovi, se kterým tráví v cele smrti poslední okamžiky před popravou. Tento předpokládám fiktivní rámec děje nabízí prostor pro velmi dobře napsané dialogy obou aktérů s řadou podnětných myšlenek („Majestát smrti? Čo je dôstojné na smrti?“). Prostřednictvím flashbacků se pak setkáme s celou plejádou významných historických postav, se kterými měl Clemantis co dočinění: Beneš, Gotwald, Stalin, Šikorý, Husák atd. Přiznám se, že mě u některých z těch střípků z Clemantisova života přišlo, jako by se autoři snažili dotyčného ukázat až v příliš pozitivním světle (viz zejména dialog Clementise s Golwaldem těsně po únoru 48, kdy dotyčný pléduje za to, aby se Gottwald nesnažil hned o vytvoření vlády jedné strany). Faktem však zůstává, že on byl v něčem asi skutečně "jiný" komunista (viz jeho kritika chování Sovětů po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop) a že Stalin měl v jeho případě skutečně vážný důvod se jej chtít zbavit. Pokud bych měl něco na filmu vypíchnout, tak samotný působivý závěr, v němž se průběh Clementisovi popravy velmi působivě prolíná s poetickými záběry na Clementisovu manželku, kterou dotyčný velmi miloval. Naopak trošku bych zkritizoval obsazení oněch některých zmiňovaných historických postav (Jaskow coby Beneš ještě ušel, ale třeba Jan Masaryk v podání pro mě zcela neznámého Vasila Fridricha mi moc neseděl a o ukrajinském představiteli Stalina raději ani nemluvě). (20.12.2021)