Bassidji

Po slabém začátku se dostavilo konečně něco zajímavého a poučného. Nemám tendence posuzovat jinou kulturu podle žebříčků hodnot a zvyklostí kultury jiné (tedy té, v které jsem vyrostla), ale pokud ti pánové měli být íránskou inteligencí, a měli lidem vysvětlovat náboženské, politické, společenské a jiné případné otázky, tak na tom tato země opravdu není moc dobře. Jejich argumentace mně silně připomínala "logiku" mé matky, kterou začne oponovat ve chvíli, když jí argumenty dojdou. (20.06.2013)

S tímhle dokumentem mám tři problémy a dvě konkrétní výhrady, protože fakt, že o dané problematice dost vím, a tím pádem pro mě obsah filmu není překvapivý a obohacující, je opravdu výhradně můj problém. Za prvé je ten snímek strašně utahaný, u některých filmů máte pocit, že by šel sestříhat o 15-20 minut, tady bych byl podstatně radikálnější a poté, co jsem se několikrát přistihl, že s největším vypětím sil bojuju se spánkem, bych ho zkrátil rovnou na polovinu. Valná většina záběrů je přetažená. Za druhé je Tamadonův film strašně krotký, režisér podniká rituální tanečky a opatrně našlapuje po špičkách tam, kde by měl jít přímo k věci. Dospělo to tak daleko, že mu jeden ze zpovídaných právě tuto opatrnost vyčítá s tím, že čekal otázky víc na tělo. S tím se pojí fakt, že Tamadon zpovídá téměř výhradně tu intelektuálně vybavenou a vstřícnou část komunity, o kterou mu jde, a tím zplošťuje, vlastně spíš znemožňuje, komplexnější pohled. Ono jinak vypadá, když se bavíte s náboženským učencem, a jinak, když se střetnete se šikanou ze strany nevzdělaného příslušníka milice, který vás obtěžuje na ulici. Pro obyvatele malého státu ze střední Evropy, který je známý náboženskou lhostejností a relativizací hodnot, je samozřejmě svým způsobem hodně exotické podívat se na společnost, která nemá jenom pravidla, ale vyznává i nějaké hodnoty, byť jsou z našeho pohledu problematické. Celkový dojem: 40 %. (18.11.2010)

Být režisér tohoto dokumentu v Íránu ještě o pár let déle, nakonec by se z něj s pomocí bassidji stal určitě "přesvědčený":-) Ještě mě pobavilo, jakým směrem se občas dostávaly diskuse - hlavně ta o sebeovládání při pohledu do ženských očí... Nakonec i Íránci mají smysl pro humor... jen jsem si říkala, kdy přijde ta hranice, kdy pak milého režiséra nepustí zpátky z Íránu nebo mu aspoň notně někdo zkomplikuje výjezd... (06.10.2011)

Francouzský přístup „pojďme si někam sednout a vést nad tématem vážnou intelektuální rozpravu“ v tomto případě není na škodu, neboť prostor nedostávají zaslepení fanatici, ale lidé vzdělaní a přemýšliví, třebaže ve svých názorech neoblomní. Dotýkají se podstaty islámu a některé jeho elementární otázky objasňují způsobem srozumitelným i evropskému neznabohovi. Tím je vlastně i režisér dokumentu, kterému ovšem původ umožnil hladkou infiltraci mezi učence, vnímající ho jako jednoho ze svých, který zatím pouze neprozřel. Důvěru Tamadon oplácí neagresivními, málo konfrontačními otázkami, k nimž je paradoxně jedním ze zpovídaných přímo vybízen. Rozpory obsažené v některých odpovědích už si musí vnímavý divák vydestilovat sám. Stačí naslouchat a trochu přemýšlet a dostane se vám nesmírně cenného a poutavého (dokument má dvě hodiny a pomalé tempo a končil po půlnoci, přesto jsem jej vydržel sledovat za plné pozornosti) materiálu, ať už o islámu nevíte nic, nebo si myslíte, že o něm víte vše. 80% (11.11.2010)

Hviezdičku som ubral za zdĺhavosť. Inak ako pokus o diskusiu s iránskymi duchovnými, ktorí zastávajú svoje stanovisko podobne ako severokórejskí, kubánski alebo ktorýkoľvek direktívny režim na svete to nebolo zlé. Navyše mi to pripomínalo niektoré diskusie s Mečiarom či Ficom v našich tv. Keď sa začalo pichať do citlivých tém, úsmevy zamrzli a vycerili sa zuby nenávisti. Pointa pre nás slobodymilovných - vážme si to čo máme.. (11.11.2010)