Román pro muže

Román pro muže je odpudivý film. Nevím přesně, do jaké míry obviňovat Tomáše Bařinu, protože Michal Viewegh podle své knižní předlohy sám psal scénář, každopádně režie je mizerná, nenápaditá a dává slovu rutina zcela nový rozměr. Scénář zase nese neklamné příznaky nemoci zvané scenáristická impotence. Tohle veledílo je další ukázkou nesmírně zajímavého, ale bohužel vůbec ne raritního jevu komediálního filmu, který vůbec není vtipný. Značného množství zamýšlené komiky je zde dosahováno sprostou mluvou, a je mi jedno, jestli je v knize sprostých slov více. Stavět "vtipy" na sprostých slovech je hrozně ubohé a celkově by si "komické situace" z filmu zasloužily pořádný rozbor. Ten by sice pravděpodobně odhalil něco nehezkého o Vieweghově povaze, ale vlastně by to bylo nehorázné plýtvání časem. Co příběh? Postavy se po zbytečném úvodu potácí odnikud nikam, nedochází k žádnému vývoji ani v jejich charakterech, ani v ději. Ze zajímavých typů (zkorumpovaný soudce, umírající člověk) se spisovatel/scenárista ani nepokusil vykřesat nějaké zajímavé situace. A je příznačné, že film nijak nekončí... Reportérka Aneta chvíli pracuje na odhalení špinavostí ve vládě, ale pak na tento motiv Viewegh asi zapomněl. O linii s Janem Budařem a Filipem Čapkou se ani nebudu vyjadřovat. Snad jen postava Miroslava Vladyky dojde k jakémusi konci. ____ První polovina, přesně 50. minut, se odehrává na cestě na hory, přičemž je to tak zdlouhavé, nudné, a prošpikované trapnými "dialogy jako ze života", že jsem v jednu chvíli uvěřil, že tam snad nikdy nedojedou a celý film se bude odehrávat na cestě. Nicméně tam nakonec dorazí a druhá půlka se odehrává v tatranském hotelu. Tam se naplno rozjede oslava "luxusu", kterou prezentuje bohatá hlavní postava v podání Miroslava Donutila. Ten hraje svou odpornou postavičku tak přesvědčivým způsobem, že si bude divák po pár minutách přát, aby mu na hlavě přistálo 16 tunové závaží. Slyšet ho pak citovat Oscara Wildea ("Mám velmi jednoduchý vkus. Spokojím se vždy s tím nejlepším.") je skutečně na pěst, která ale samozřejmě směřuje na Viewegha. Donutilova postava bude působit na obecenstvo asi dost schizofrenním dojmem, jelikož je bohatá, což jí prostě cílové publikum bude závidět, zároveň je to odporný charakter. Jak se s tímhle asi divák vyrovná? Román pro muže je filmem, který potvrzuje českou malost, jakkoliv tento termín nemám rád. Jak jinak si vysvětlit plivnutí do jídla? Nadšení pro pětihvězdičkový hotel? Obyčejné krámské (abych citoval Siegfrieda Kracauera) se dojmou, zasmějí se, popláčou si a budou závidět, jen aby se nakonec ujistily, že za peníze si člověk štěstí nekoupí, a po promítání se rády vrátily do svých mizerných životů. Hnus. Jo a film je prolezlý product placementem, ale to je dnes tak běžná věc, že nemá cenu se nad tím pozastavovat. (15.09.2010)

Mám tu jeden vztyčený ukazováček pro všechny, kteří nemají v lásce tvorbu Michala Viewegha. Stejně, jako já. Román pro muže jsem sice bohužel nedokoukal, protože šofér autobusu záhadným způsobem během zastávky ztratil DVD (...), ale z těch dvou třetin, které jsem viděl, mohu s klidným svědomím prohlásit, že se jedná o neporovnatelně zábavnější a hodnotnější snímek, než jakým je kupříkladu Román pro ženy, taktéž z dílny našeho komerčně nejúspěšnějšího spisovatele. Zásluhu z největších na tom má Miroslav Donutil, který si roli zazobaného a arogantního státního zástupce užívá podobným způsobem, jakým exceluje v divadelní hře Sluha dvou pánů. Nerozumím proto zdejší kritice. Ne všechno české je blbé, páni a paní kritici s kritičkami. Kruh tohoto komentáře bych mohl uzavřít vzkazem pro zmíněné kritiky; mám tu jiný vztyčený prst... P.S: 14. srpna 2011 pokojně dokoukáno v letním kině (i když vyhořela promítačka...), tudíž udílím zasloužené hodnocení. (09.04.2011)

Je dost možné, že výsledná podoba filmu mohla vypadat jinak, respektive nemuselo se jednat o film, který tak okatě sklouzne k (hořké) komedii. Jenže to už se nedozvím, a tak beru za vděk tuhle výslednou verzi rozehrávající příběh tří sourozenců, kteří v mládí měli k sobě mnohem blíže, ale postupně jejich vztahy ochladly a dost se na tom podepsalo jejich rozdílné sociální postavení. Když nejmladší Bruno onemocní nevyléčitelnou chorobou, je třeba za jeho životem udělat parádní tečku, o kterou se ve velkém stylu postará nejstarší bratr Cyril, kterého neopakovatelným způsobem ztvárnil Miroslav Donutil. On nám, přes svoji velmi arogantní postavu státního zástupce, názorně předvede, jak chutná moc a co si při svém postavení může dovolit, a že si toho ve filmu dovolí opravdu hodně. Vypraví se se svými dvěma mladšími sourozenci na tradiční týdenní pobyt do Tater v pětihvězdičkovém hotelu a při té příležitosti neváhá na cestu koupit svému umírajícímu bráškovi jeho oblíbenou prostitutku z netu, ale všechno se za peníze přece jen koupit nedá. Všechny herecké výkony se mně líbily, ale do role štětky bych si představoval přece jen žhavější herečku, než je Slovenka Táňa Pauhofová. Ženy vůbec byly tentokrát v nevýhodě a muži ve značné přesile. A je to i vidět na postavě Anety, kterou zahrála Vanda Hybnerová, a připadalo mně, že ani moc neměla co hrát. Herecky opět exhiboval Jan Budař, jak je jeho dobrým zvykem, svého zhrzeného pasáka si náležitě užíval a nešetřil vulgárními hláškami, ale tentokrát na to nebyl sám, protože ve dvojici ho doplnil Filip Čapka, který naprosto autenticky ztvárnil natvrdlého fotbalistu. Film nekončí nijak přehnaně optimisticky, ale závěrečná scéna na pohřbu je snad nejvážnější scénou, z jinak velmi odvázaného filmu, jehož scénář má na svědomí Michal Viewegh. Je to film úsměvný, divný, tragikomický, hořký a zajímavě pojatý, ale nemusí sednout každému. 60% (19.02.2011)

Že já se na ty české filmy nového tisíciletí ještě koukám. Ne že bych se u toho nezasmál (Donutila mám strašně rád a tady ne teda že by perlil, ale je pořád dobrý), jinak mi ale obsahově ten film připadl naprosto o ničem. Stejně tak herecky (což je zřejmě ale chyba scénáře) - ten sparťan je na pěst, z Budaře se pomalu stává nejtrapnější český herec, co znám, jak jsem ho měl rád, tak mi teď začíná ve filmech doslova vadit. Já nevím, možná to není těmi filmy, možná jsou všechny s dvojkou v letopočtu na začátku dobré, jen já už jsem na ně možná starej, nebo jsem možná již předem zaujatej. Fakt nevím, ale kdybych měl napsat český film natočený po roce 2000 který mě fakt bavil, tak to budou pouze Divoké včely a Poslední plavky. (13.04.2011)

[imdb: XX/10] | me: Žiadna pohroma ako tu bolo popísane sa nekoná. Ale nejde ani o žiaden prevrat v Česko - Slovenskej tvorbe. Tento film ma od drámy veľmi ďaleko, seriózne témy zanikajú v povýšenecko-naivnom humore v podaní Donutil-Pauhofová. ... Donutil je podľa mňa výborný, s rolou Pauhofovej som sa nevedel dlhšie stotožniť, ale čert to ber. Škoda zbytočných bočných línii, ktoré mali akože obohatiť dej. Radšej by som investoval viac času a myšlienky do hlavného dejového smerovania. No však netreba sa tohoto filmu báť. Moje očakávania neboli žiadne a celkom dobre som sa pobavil. Nie je to vôbec taká katastrofa. Nech už tvorcovia plánovali akýkoľvek žáner, jediné čo sa podarilo je jednoduchá komédia bez hĺbky, ... ktorá však celkom pobaví. Stačí si nerobiť ilúzie. (18.10.2010)