Serge Gainsbourg: Heroický život

Parádní debut Sfara. Přinést tolik originálních nápadů, nabourat klasické filmové vyprávění a vytvořit do jisté míry druhou linku autorského filmu, to vše v životopisném dramatu, to chce už trochu vyspělost. K postavě Serge Gainsbourga tyhle manýry navíc skvěle sedly a ze suchého životopisného snímku (za poslední dobu si vzpomenu třeba na Amelii a Coco Channel) tak vzniklo živé a vtahující dílo. Navíc postava rebela Gainsbourga je Elmosninem zahraná velice dobře. To vše propojené s zajímavým výběrem etap života a silným sountrackem tvoří spokojené čtyři hvězdy. What are you fucking kidding me? I'm not a jukebox! (06.08.2010)

Velmi silný debut francouzského režiséra Joanna Sfara, který se výrazně zařadil do proudu francouzského hravého manýrismu odchylujícího se od klasických představ o fungování filmu. Sfarova představa (manýra) se asi nejvíce blíží představám jeho krajana Jeana-Pierre Jeuneta (i když srovnání s ním je trochu nepřesné). Nezaměnitelný, originální a osobitý filmový svět plující na vlně imaginace a hry nejen s jednotlivými postavami, ale především s divákem, který pro pozitivní přijetí snímku musí přistoupit na hru diktovanou režisérem - zhmotnělé alter ego hlavního hrdiny coby jedna z postav, navíc karikované do úžasně stylizované postavy ,,Ksichtu", jenž pronásleduje Gainsbourga téměř celý život, hodně subjektivně podávaná představa, jaké že běsy nosil legendární zpěvák v útrobách své hlavy, jakož i silně pseudobiogafické vyznění snímku, který pracuje s Gainsbourgem pouze jako s ikonou, s předmětem umění, s postavou svého filmu. Joann Sfar ale neudržel narozdíl třeba od dříve zmiňovaného Jean-Pierrea Jeuneta vysoce nasazenou laťku po celý film a umně budovaná koncepce mu několikrát zakolísala, přesto je Serge Gainsbourg svým způsobem víc než jen zaznamenání hodný jev, už jen pro tu nádhernou hudbu a sugestivní hudební čísla. Tvůrcům se navíc povedl skutečně mimořádně zdařilý casting, nelze nevyzdvihnout herecký koncert Erica Elmosnino, Serge Gainsbourg jako by ožíval ve své reinkarnaci pro 21. století, takový, jakého bychom ho dnes patrně chtěli mít. Celebritu, superstar... Silný film (a Serge Gainsbourg coby chodící reklama na cigarety :-)). (21.06.2010)

"Nezajímá mě pravda o něm, ale jeho lži." Joann Sfar natočil svérázný debut zachycující život kontroverzního umělce Serge Gainsbourga, a natočil ho parádně. Divák nesleduje vzestup a pád tohoto miláčka Francie, ale jen jeho stěžejní momenty, které ovlivnily vývoj osobnosti a zejména vývoj jeho tvorby: od jeho dětství za okupace přes počátky jeho tvorby v barech až po moment, kdy praskla bublina nesmělosti a zrodil se věčně provokující Serge Gainsbourg (ve filmu v excelentním podání Erica Elmosnina). Autor snímku se nesoustředil na všechny jeho skandály, jež pohnuly žlučí morálkou společnosti (např. když v přímém přenosu nabídl Whitney Houston 500 dolarů, když si s ním zašuká apod.), ale opravdu se snažil o citlivé zobrazení velkého umělce, který i přes svůj rebelující postoj zůstal pod slupkou malým chlapcem, jenž se cítil hendikepován svým obličejem. Právě i jeho zjev je ve filmu ztvárněn jako jakési Gainsbourgovo alter ego, jako neodmyslitelná součást jeho osobnosti, před kterou se snažil celý život utéct. Bohémský způsob života jakožto jediný možný způsob existence všestranně nadaného umělce, který vyrůstal s pocitem, že je nežádoucí (židovský původ), osamělý a ošklivý, je stěžejní linií tohoto filmu. Právě tyto niterní záležitosti, nikoli společenské reálie, stojí v popředí. Jeho ambice byly vysoké, jeho odvaha neměla hranic. Podobně jako debut Joanna Sfara, který o svém snímku napsal: "Skutečný Gainsbourg? Na to ho mám příliš rád..." (11.09.2012)

Serge byl určitě frajer. Pár jeho písniček mám opravdu rád (a Je t´aime nemyslím), ale myslím, že pro opravdové vychutnání jeho skladeb, je nutné umět francouzsky. Bohužel stejnojmený film mě spíš zklamal. Věřím, že Sergeův bouřlivý život byl určitě velice zajímavý, ale film o něm mě nijak nechytil. Možná by mi více vyhovovala tradičnější forma, bez neustále přítomného "ksichtu", který působil tak nějak rušivně a spíše mátl, než pomáhal. Navíc scénář toho sděluje mnoho na poměnrě malém prostoru, takže divák dostává naservírované kousky z různého období v rychlém sledu a než se chytí někde, už je zase jinde. Eric Elmosnino rozhodně odvedl maximum, to ale nemohu říci o režisérovi. (13.09.2010)

Tak tohle tedy bylo svým způsobem veliké zklamání. Většina filmu se točí okolo toho, se kterou ženskou S. G. spal a kterou miloval. Pak je tam pár songů, ale jen těch nejskandálnějších. Je to vůbec svým způsobem skandální a skandalizující film o skandálním zpěvákovi, který se postupně stal další francouzskou modlou. Co je třeba vyzvednout, jsou zejména snové (možná spíš schizofrenní) pasáže s loutkou (vysvětlení přijde až na samém konci filmu). Je to ale experimentální film a vlastně je dost těžko stravitelný. Ta část s B. B. (aneb Laetitiou Castou) se mi líbila asi nejvíc (zaprvé mám ráda Je t´aime moi non plus v jejím podání, ne v podání Jane Birkin, a zadruhé tahle pasáž byla úžasně hravá a originální a pak - je to přece B. B.) a tu jednu obrovskou hvězdu navíc dávám za představitele hlávní role - Wau! (20.10.2011)