Láska na polštáři

"Tvé tělo není obscénní. Obscénní je způsob, jakým si tě ten pán prohlížel. A to, na co myslel." Mám podezření, že tohle bylo umění. To by totiž vysvětlovalo, proč jsem se tak nudil, i když se před kamerou producírovala nádherná Genevieve. On tam totiž s ní byl i intelektuální plácal Renaud a ten mě dost nebavil. Možná i on byl nádhernej, v čemž se ovšem tak nějak nevyznám, ale ta jeho tyranská dušička plná skrývanýho citu mě dost nudila. Být Genevieve, tak ho přetáhnu pánví a jdu si užívat s nějakým jednoduchým nadržencem. Třeba se mnou. Leč nestalo se a tak jsme spolu všichni tři trpěli až do konce. (23.02.2023)

Vadimův úsměvný pokus o psychologickou studii odcizení moderního člověka, jehož italskou inspiraci stvrzuje toskánské finále. Režisér suverénně vládne svými loutkovými postavami a neúnavně je postrkuje po schematické dějové ose, bezmála donekonečna. Hlubinný ponor do duší rozkolísaných nesrozumitelným pocitovým puzením, probouzejícím instinkty a matoucím myšlení, který by měl divákem spíše otřást a vybídnout ke konfrontaci, nemístně estetizuje (a podnětnost tak oslabuje) imaginativně přebujelou konstrukcí pateticky prožívaného střetu mezi buržoazním nehybnem interiérového ženství (symbolicky kříšeného /krbovým/ ohněm) a agresí bezradné umělecké bohémy vyzbrojené výlučně klišovitými nápodobami života (s naivně se vracejícím quijotským leitmotivem). Výsledek není krásný (ani dojemný), nanejvýš atraktivní… Charmant, rien de plus. (18.10.2015)

Komentář může obsahovat náznaky spoileru. Vadimovy filmy mě nikdy moc nebraly - už kdysi jsem o něm prohlásil, že jeho osobní život daleko zastínil ten pracovní - a v podstatě jediný důvod, proč chtít vidět zrovna tento, se jmenuje Brigitte Bardot, protože ona je zde zcela úchvatná a oslňující, a přijde mi vlastně trochu zvláštní, že její krása není ve filmu nijak tematizována a žádná z postav se o ní nijak nezmiňuje, jako by to vlastně bylo něco zcela samozřejmého, že se tak atraktivní žena, která musí být neustále obletována hejnem nápadníků, upne zrovna na psychicky nevyzrálého flákače a alkoholika se sebevražednými tendencemi - okolnosti, za nichž se Geneviève s Renaudem seznámí (ona ho nalezne v bezvědomí a zachrání mu život díky tomu, že omylem zasunula klíč do zámku jiného hotelového pokoje a šlo jít to otevřít - btw. na této chatrné stavbě výchozí zápletky je dobře vidět, jak nevalnou úroveň měly Vadimovy scénáře), osobně považuji za dostatečně varovné pro každou rozumně uvažující ženu, aby se takovému potenciálnímu partnerovi obloukem vyhnula - věc ale bohužel komplikuje ženská obliba opečovávat slabší jedince, obzvláště jsou-li obdařeni takovým šarmem, jako Robert Hossein (byť jsem si celou dobu říkal, že on snad v celém filmu nosí pořád to jedno stejné sako a košili, což mi přijde strašně nechutné). A proto musím říct, že mě finální rozuzlení nasralo podobným způsobem jako třeba závěr o rok mladšího snímku Andělská zátoka, v němž si podobně nerozumný mladý muž také nedá říct a opět se vrátí ke své osudové ženě, která je stižena těžkou závislostí na hazardu a stahuje svého milence ke dnu - stejně tak Geneviève bere v závěru Renauda na milost, což mi přijde hrozné, protože jsem celou dobu doufal, že se vymaní z jeho tenat. Nicméně tu finální scénu lze interpretovat více způsoby a toto je jen jeden možný pohled a je klidně pravděpodobné, že jiný divák to pochopí jinak. Každopádně mě to ale moc nebavilo, ten film se líně táhne odnikud nikam, hlavní postavy nemusí řešit existenční starosti, protože Geneviève zdědí velké jmění (další nevalná scenáristická obezlička), a tak se jen sytí svou přítomností, až pohár Geneviève konečně přeteče (jediná dobrá scéna z celého filmu, kdy opilý Renaud před zraky Geneviève odchází na pokoj s pouliční kurvou) - aby to pak stejně celé skončilo tak jako to končí, což pro mě osobně byla hodně nepříjemná "odměna" za to, že jsem tomu filmu věnoval 100 minut života. V mém případě to ovšem pro to okouzlení z Brigitte Bardot přece jen za to stálo, ale současného diváka to jinak podle mě už nemá moc šanci oslovit. K filmu jsem navíc nesehnal české titulky, takže jsem ho musel vidět v příšerném českém dabingu z roku 2007, který tomu výslednému dojmu taky bohužel dvakrát nepomohl. Mít možnost vidět to v kině v originále, mohlo to být dost možná celé o něčem jiném. (26.03.2021)

Hned jak Roger Vadim uviděl Briigitte Bardot, tak se do ní zamiloval a provdal se za ní. Hezká věta v jeho autobiografii:-) S mnohými recenzenty souhlasím, ale přece jen mám zvláštní pocit, že se místy tlačilo moc na pilu. Ty hysterické záchvaty rvaly uši, jistá upjatost postav mě trochu rušily a já se chytla až v té druhé polovině, která byla i myšlenkově hutnější. To se mi zdá na vysoké hodnocení dost pozdě. Robert si svou roli mužského, který je unavený životem daleko víc užíval než Brigitte, která má sice moc hezkou tvář i postavu a kamera se jí snažila zvýraznit, co to dá, ale co se týká její výrazové škály, tam bych měla výhrady. Nedá se nic dělat, ale Hosseinova hraběte z Angeliky snad už žádná jiná role nepřekoná, tam ho mám pevně zafixovaného a některé melodie mi ho přímo evokovaly. Za mě mírné zklamání. (27.08.2015)

Jsem ráda, že jsem se nenechala odradit zdejšími rozporuplnými komentáři a oficiálním textem distributora, který vypadá, že patří k jinému snímku. Musím dát plně za pravdu Jeanne: je to krásný film. Dobře vychovaná a skrznaskrz slušná samaritánka s pečlivě uspořádaným životem, kde všechno má své místo a vztahy jsou dokonale naleštěné, si jednoho dne nastěhuje do bytu exkluzivní exemplář neúspěšného sebevraha a úspěšného alkoholika, který o nic a za nic nestojí. Ona si myslí, že umí žít, on už o sobě ví, že to neumí. Otázkou je, jestli to dovedou jeden druhého naučit, nebo se vzájemně zničí, jestli je jejich vztah cestou nebo začarovaným kruhem. (09.04.2014)