Nákaza

"Ensemble piece" o smrtící pandémii ála Steven Soderbergh. A je to dá se říci dokumentárním stylem natočená procedurální podívaná o tom, jak se postupuje při objevení epidemie hodně ošklivé chřipky a pokusech ji zvládnout. Ale ne tak docela - Soderbergh totiž v rámci výstavby šokujícího děje sleduje i konkrétní "obyčejné" lidi, ale nedělá to tak, že byste se s nimi mohli sžít, nebo že by nedej bože páchali nějaké hrdinské skutky ve stylu katastrofických velkofilmů. Aby to nebylo málo, Nákaza také "drží prst na tepu doby", když umně využívá postavu investigativního bloggera, který do bohulibých snah WHO a národních vlád svými konspiračními teoriemi a vlastní agendou soustavně háže vidle. Co rozhodně stojí za zmínku, je skutečnost, že Soderbergh nijak nepřikrašluje to, co by v analogické situaci nastalo (a co se mu ve filmu děje), tj. rozpad společnosti, návrat k zákonu džungle, a hlavně to, že by o životy přicházeli mladí, staří, ženy, děti, prostě všichni bez výjimky. V kombinaci s vědomím, že "hlavním hrdinou" filmu je nijak zvlášť virulentní patogen, přenášející se fyzickým kontaktem, a že by tudíž mohlo být mnohem, mnohem hůř, to celé působí velmi znepokojivě. Soderbergh respektive scénárista Burns to ještě navíc koření morálně spornými rozhodnutími, a v zásadě neukazují jedinou výlučně "dobrou" postavu. Je mi jedno, nakolik režisér selhal v pokusu natočit kontroverzní kritiku systému, a nakolik se zalekl přílišných odklonů od diváckých očekávání. Contagion totiž i tak funguje, a nutno říct, že řada momentů v něm je opravdu překvapivá. Rozhodně jsem se nedíval naposledy, takže dám spokojených (znepokojených-ale-co-s-tím-asi-tak-naděláš) 80%. (23.03.2015)

Když v sále někdo zakašlal, měla jsem nahnáno. Nákaza má napjatou atmosféru skoro po celou dobu stopáže - a to se jen tak nevidí. A OST Cliffa Martineze je božsky znepokojivý a mysteriózní. *lehké spoilery* Škoda, že tolik skvělých (a taky známých) herců nevyužívá svůj potenciál a stává se spíše loutkami režiséra, která je nacpe do trailerů a na plakáty. Až příliš rychle umírají nebo je jejich dějová linie nedotažená. Faktem je, že ošklivou a nenalíčenou Paltrowovou s mastným čelem a červeným nosem jen tak neuvidíte, stejně jako vyprázdněné americké ulici plné pytlů s odpadky. Až tehdy si člověk skutečně uvědomí, co všechno přestane fungovat, když zavládne skutečná panika z pandemie. Mrazivou a určitým způsobem i postapokalyptickou atmosféru kromě hudby umocňují úvahy nad tím, co bychom dělali v této situaci dělali my. Znepokojivý tón je však nakonec umlčen sladkým finále (Damon zklamal), kdy jsem si povzdychla nad tím, že Soderbergh vyměknul. Nejdůležitějším protagonistou (a tahounem:) je však virus MEV-1, který ve své pohodlné kapsidě rafinovaně číhá na klikách, mincích, hrníčcích a všem se nám směje do ksichtu. Velmi znervózňují pocit - který byl ještě podpořen tím, že před vstupem do kina se rozdával balíček s antibakteriálním gelem, mýdlem a ubrousky./// Sympatické na scénáři je, že akceptuje reálné události nedávné historie, kdy propukla mediální panika okolo prasečí chřipky, a poukazuje na ně s chladnou hlavou, což v kombinaci s kamerou, která pečlivě zaznamenává nakažené po celém světě, dává filmu nádech docudramatu. Škoda však, že je Soderbergh za kamerou je až příliš pedantský a doslovný - viz začátek a úplný konec filmu. [Kino] (13.10.2011)

Výborná minimalistická hudba, kterou složil, pro mě neznámý Cliff Martinez, naprosto perfektně podkresuje atmosféru tohoto, v současnosti neuvěřitelně strašidelného námětu. Sympatické ale bylo, kolik známých herců nám chtělo ukázat, jak rychle se dokáže šířit nákaza nějaké zhoubné chřipky. Po některých scénách jsem dokonce měl dost hnusný pocit. Závěrečná scéna na mě tak například udělala spolu s hudbou takový dojem, jako hodně dlouho v žádném filmu. Nicméně od filmu jsem čekal cokoliv. Natočil ho Steven Soderbergh, který mě posledně šíleně naštval s Che Guevarou. Tenhle film ale nudit nedokáže. Já byl v napětí prakticky celou dobu, ale to hlavně díky tomu, že jsem koukal na realitu. Každá scéna byla dnešní realita, která se děje, děla nebo by se dít mohla. O to víc je to pak strašidelnější. Matt Damon, Marion Cotillar, Gwyneth Paltrow, Kate Winslet, Jude Law a Laurence Fishbourne mi tak tu realitu ukázali opravdu neuvěřitelně strašidelně a já nad tím musel po skončení dlouhou dobu přemýšlet. Možná, že příště dám i pět hvězd. (13.02.2012)

Sledování s rýmičkou jedině pro otrlé. Hlavním hrdinkou je tu samotná nákaza; o té to je. Zcela nový typ filmu; emočně sterilní (a o to více působivý) dokument o věcech budoucích, který skrze nakažlivou atmosféru vyvolává neodbytný pocit "tak takové to bude, takhle to tedy proběhne..." Ovšem až to propukne, tak bez perfektního Martinezova hudebního podkresu. Což bude věčná škoda. (02.01.2013)

Nákaza není jen tak ledajaký film. Je to spíš film velmi prorocký, neboť ukazuje zásadní rozdíl mezi 20. a 21. stoletím, který by se dal charakterizovat i jako rozdíl mezi macro a micro strukturami. Jestliže přicházelo ve 20. století největší nebezpečí s jadernou katastrofou a největší úspěch s přistáním člověka na Měsíci (podle mě to nejtitánštější, co kdy lidé dokázali), ve 21. století se přesunujeme do micro struktur: největší nebezpečí skýtají biologické zbraně a kyberútoky hackerů a největší úspěch přistání s nanoboty v lidském těle, jak o tom referují Tata Bojs v Léčiteli. Po stovky let označovala Velká čínská zeď stavbu z cihel a kvádrů; dneska označuje firewall hlídající čínský přístup k internetu. Tématem číslo jedna zkrátka už nejsou velkolepé výbuchy a jaderné hřiby, ale, jak naznačuje Nákaza, spíš malý nebezpečný breberky v podobě biologických zbraní – doslova nepřítel bez tváře, skrytý a nevyzpytatelný. Odsud vidíme, proč byl teroristický útok na věže WTC a jejich následné zřícení v září 2001 spíše posledním spektakulárním dozvukem válek dvacátého století, než aby předjímal charakter válek století jedenadvacátého. Očekává nás totiž něco nepoměrně zlověstnějšího: hrozba „imateriální“ války provázené neviditelným útokem – viry, jedy, které mohou být všude a nikde. Na úrovni zjevné materiální reality se nic zvláštního neděje, žádné velké exploze, a přece se důvěrně známý vesmír hroutí, živo se rozpadá. Vstupujeme do nové éry paranoidního válčení, ve kterém bude největší problém představovat identifikace nepřítele a jeho zbraní. Nakonec přesun od čitelných macro struktur k nevyzpytatelným micro strukturám kopíruje i přechod od newtonovské fyziky ke kvantové teorii: jakkoliv je kvantová teorie nejúspěšnější teorií, kterou kdy lidská mysl vytvořila, je vybudovaná na vratkých základech náhody, štěstí a pravděpodobnosti. Na rozdíl od newtonovské teorie, dávající jasné, jednoznačné výsledky pro pohyb, umí kvantová teorie udávat jen pravděpodobnost. Tento rozdíl mezi oběma stoletími bude mít zásadní vliv i na kinematografii, jelikož biologické zbraně nebo kyberútoky nejsou tak vizuálně atraktivní jako výbuchy atomovek nebo ekologické hrozby. Jak pronese jedna z postav v Nákaze: virus je příliš malý na to, aby ho zachytila kamera. Soderbergh se s tímto omezením a současně výzvou pro kinematografii vypořádal velmi dobře. Otázka zní, jak se na tomto poli povede ostatním filmařům. (23.01.2012)