Pieseň o sivom holubovi

Velice zajímavý a působivý film, směs poetismu a drsnosti. Samozřejmě, že doba vzniku se na filmu podepsala svou ideologií (leč ne zase tak fatálně), partyzáni jsou zde tak dobráčtí a hodní a s hlavními dětskými hrdiny se tak volně baví a stýkají, jako by ani válka nebyla. A mince se sovětským znakem a nápisem CCCP, která má důležitou úlohu v úvodní povídce, je tak kamerou vytažená, že to dnes působí až násilně. Ale jsou to jen chybičky na vskutku zdařilém celku, který, dle mého amatérského názoru, trochu překonává film Práče (hlavně svou kamerou), leč přec jen trochu zaostává za filmem Ať žije republika, který je méně naivní. (29.08.2010)

Slovenský povídkový film, který si i dnes zaslouží pozornost. Svým způsobem připomíná Kachyňovo Práče. Pro mě další milé setkání se slovenským filmem. Všichni dětští herci si zaslouží můj obdiv, nejvíce však Pavol Mattoš v roli tak trochu rebelského Vinca, kostelníkova syna. Pavol Mattoš dokázal naprosto dokonale ztvárnit proměnu z dítěte v dospělého muže bez ohlupujícího patosu, který do té doby byl ve slovenském filmu běžný. (30.03.2009)

"Člověk, to zní hrdo," zapsala hlavnímu dětskému hrdinovi tohoto poetického snímku z období slovenského národního povstání do deníčku ruská vojačka Nataša. Hrdí na své dílo mohou myslím být i na autoři tohoto povídkového filmu. Film svým důrazem na dětské hrdiny v kulisách událostí konce 2. světové války připomene obdobně laděné snímky a zejména pak ten Kachyňův (Vlak do stanice nebe). S tím má film mj. společného autora hudby (Z. Lišku), přičemž zejména tóny v úvodní povídce jsou vskutku mistrovské. První dvě povídky jsou svým vypravěčským jazykem takové trošku naivistické, což ale v zásadě koresponduje s reálnou situací "klidu před bouří". Ve třetí povídce zaujme v netradiční epizodní roli Jiří Sovák snažící se pro zábavu partyzánů karikovat Hitlera („Čo sem vlastně umelec nebo špeditér?"). Od okamžiku, kdy je tato postava odvelena k plnění "bojových" povinností začíná atmosféra filmu docela houstnout. Asi nejsilněji na mě v tomto smyslu zapůsobila předposlední pátá povídka z období vánoc, kde jsou děti konfrontovány s německými vojáky, jejichž pozornost se snaží (žel neúspěšně) odpoutat lidovými písněmi a říkadly. Ta poslední povídka mě pak svým koncem trošku naštvala. Byl sice dost šokující a dojemný zároveň, ale rozhodně ne "kachyňovský"... Pět hvězdiček i proto dát nemohu. (17.10.2017)

Mohol to byť prekrásny poetický film o svete videnom detskými očami. Lenže súdruhovia tam dosadili tie svoje čiernobiele figúrky s dialógmi schválenými v komisiách a naraz to získalo podobu denaturovaného liehu na sviatočnom stole. Ešte aj dnes pri ich objavení sa na obrazovke zaškrípem zvyškami chrupu. Ale aj napriek ich negatívnemu podielu na výsledku je to nadpriemerný film, za ktorý sa tvorcovia určite nemusia hanbiť a ktorý aj dnes zanechá v divákovi výrazný dojem. (08.09.2010)

Vojna očami detí z malej dedinky v strede Slovenska v súbore mikropríbehov, ohraničených dobou od vypuknutia SNP až po prvé povojnové dni. Zjemnenie zobrazení doby zabezpečujú nielen scény záchrany holubice, korčuľovania v kostole..., ale aj vyhýbanie sa explicitne zobrazenému násiliu. Poetický vojnový film s určitou dávkou schematickosti a jednorozmernosti (najmä v zobrazení sovietskych partizánov) istí spoľahlivá hudba Zdeňka Lišku. Pozn. Spoluautor scenára Albert Marenčin v rozhovore spomína, že slovenským súdruhom vadili v scenári slová ako "hovno", hoci v konečnej podobe sa objavili, pretože ústredie v Prahe odobrilo scenár aj s "neslušnými slovami". (04.05.2006)