Faust

Můj první Sokurov na plný počet - i přes typickou nekomunikativnost, i přes to, že přetrvává můj pocit, že Sokurov necítí příběh - je mu jedno, nemyslí v linii, ale v barvě. První co mě uhodilo do očí byla podobnost inscenování a exteriérů s Germanovým Je těžké být bohem - že by Barrandov? Sokurov není tak dobrý v mizanscéně, v „gagu“, spíš komponuje výjevy a v rámci nich se zaměřuje na detail a dynamizuje je jím – je to klasičtější způsob než Germanova nezastavitelná mizanscéna. Sokurov obraz významově zahušťuje rozostřováním, deformacemi barev a perspektiv. Druhá věc, kterou jsem už viděl byly interakce postav – nemotorná komičnost jakoby z oka vypadla scénám „nápravy“ vybočeného palce ze Zachraň a zachovej. Dlouho jsem u žádného filmu neměl tak silný pocit, že mě režisér vtahuje, provází, vypráví mi. Je to asi věc střihu, je to úžasná věc – u většiny filmů v poslední době (zejména českých) jsem měl neodbytné myšlenky na to „tenhle záběr točili, aby měli záběr, jak hlavní hrdina kráčí ulicí“ - tohle je ve Faustovi minimalizované. Bizarérie "opic na měsíci" a "homunkulů" byla v prvních Sokurovech přítomná taky. Rovněž odkazy na šílenství Ruska a jeho konfrontace s cizinou, tady podmíněná i cizí produkcí - zvláštní svět. Autor je zjevně po uši Rus, ale musí ven, a zároveň se mu zjevně v Rusku leccos nezdá. Těžko říct, jak "světový umělec" v pokročilém věku, byť stíhaný režimy, vnímá skutečnou realitu dnešní internetovo-instagramové federace. A nakonec: zvuk: Sokurov podbarvuje neskutečně dobrou hudbou, neskutečně dobře vybranou, evokující snad Gounoda, snad Strausse, na konci Prokofjeva. A neskutečně výrazové momenty mixuje s ruchy a řečí - tenhle způsob mi šel hluboko pod kůži. Vybavil se mi nedávno odtrpěný Greenawayův Eisenstein - to byla zas jednou debilní diskoška s the best off. Tady je klasicky napsaná hudba, sama o sobě plně funkční, ale jako podmaz na určitých místech povýšená k přesahu výrazu obrazu. Sokurovou zálibu v ruších tu pak (film mi ani trochu nepřišel ukřičený, jak tu pár lidí hlásilo) suplují hlasy ptáků - hýla slyšeti a podzim na krku míti - ostatně: evokace obecně je tu skvělá. A skvělí jsou herci. Moc rád jsem si na to troufnul. Ps: druhy dil Fausta je v tom zbytecny. Nic mi tam z nej nezbylo - ani z poselstvi ne. Sokurov na tohle nema. (22.05.2019)

Chladný vizuál, chladnější snad než smrt sama, doprovází celé rozsáhlé filozofické pojednání na téma života, smrti a kontrastu mezi dobrem a zlem. Lichvář je svůdce, našeptávač, je slizký, zlý a ohavný. Sokurov opět skloubil mimořádnou vizuální stránku s tou zvukovou. Faust se stává jen průvodcem, ďábel je hlavní postavou, vždyť ano, zlo může existovat i bez dobra. A já budu dlouho muset přemýšlet nad závěrečnou nevyřčenou otázkou, zda lze považovat za vraždu zabití ďábla v sobě. Neskutečně silný zážitek, Sokurov povýšil Fausta na čisté filozofické dílo. (10.09.2020)

Na některé artovky už nemám patřičnou trpělivost. Tenhle Faust zkouší, co divák unese. Všechnu špínu světa naplněnou chtíčem a touhou po penězích. Obraz, který klame, prohýbá se jak pružné zrcadlo, šedé a ocelové tóny se rozzáří až do svatozáře a chladná modř spolkne těla. Vnitřnosti vypadávají z otevřeného těla, které už není člověkem, ale jen prázdnou schránou. Kristus měnil vodu ve víno, Ďáblovi stačí udeřit do stěny a víno stříká proudem. Člověk má dvě ruce - jedna dává a druhá bere. Alegorie blízká Případu pro začínajícího kata či Kafkově Zámku. Před lety bych zajisté cenil více. Tenhle film potřebuje odpočatou mysl. Potěšila mě Hanna Schygulla, femme fatale Fassbinderových filmů. Stárnoucí, ale pořád fascinující... (14.01.2017)

Jedna ze scén: Přijde žena ke vzdělancovi a navrhuje mu, aby jí udělal "poševní prohlídku". Ten se jí ochotně ujme, a zatímco svými špinavými prsty vniká do ženy, dáma leží na zádech a vzrušeně si do toho zpívá. Muž jí vzápětí z vagíny vyndá vejce a podá jej ležící ženě. Ta ho začne jíst. - No a jde snad filmu, kde je taková scéna, dát jiné hodnocení než plný počet hvězdiček? :) - - - Ne, teď vážně. Sokurov překvapil. Téměř žádné mlčení. Téměř žádný oddech. Za neustálými dialogy, které tvoří jakousi kulisu filmu, se postavy bezcílně toulají po uličkách středověkého města a pustém lese. Pochopit však na první zhlédnutí jsem Fausta nedokázal. Domnívám se, že jde o režijní záměr - nehledat racionální vysvětlení, vykašlat se na narativní slepé uličky a zmatené charaktery (což mnoho lidí nepřekousne). Naopak z filmu vytvářet něco ryze pocitového, jehož struktura není dána narativními vztahy jednotlivých prvků, ale vše se podřizuje zcela jiným zpočátku nevědomým pravidlům, které však dílo pevně svírají a dávají mu tvar (a ten tvar se tak musí nutně liší od námi navyklých zkušeností). Už samotný první záběr naznačuje mnohé. Uvědomujeme si za ním shluk pixelů, které generoval počítač, přesto se však v určitém momentu najednou obraz podivně pohne, kamera mírně uhne ze své původní trajektorie a v tomto neživém obraze se najednou začne probouzet zvláštní pnutí... A takový je celý Faust. Umělé věci ožívají, chvílemi jsme zcela uhranuti a pohlceni, hned v další sekundě ale zase suše distancováni - přitom genialita je právě v této dialektice. (28.10.2011)

My, Markéty, máme pro faustovskou legendu všeobecnou slabost, ještě rozdmýchanou Bulgakovem (ten pocit výjmečnosti!). Co teprve, když sdílíme doktorovu touhu po absolutním poznání. Co teprve, když milujeme ruskou auteurskou linii. Sokurov opustil dlouhé tiché záběry a nahradil je frenetických střihem a prakticky nepřetržitým proudem dialogů. Film hodný analýzy. Po prvním zhlédnutí bych dominantu hledala v kontrastech: časté přeostřování obrazu a jeho deformace vyvolává v jeden moment pocit subjektivizace, přítomnosti diváka ve zablácených uličkách nebo opojnost laciného vína v putice. V druhý moment nastupuje odcizení - filmové prvky jsou natolik sebeuvědomělé, že až pomrkává přítomnost filmového média. Faust na jednu stranu pohrdá nemorálností felčarů, na druhou stranu mezi ně patří. Zmítá mezi touhou po něžném duchovním citu a mezi tělesností. Špinavost města a čistota přírody. V neposlední řadě přidejme ošklivost a oplzlost Mefista a nevinost a krásu Markétky. Mohla bych pokračovat, ale textem to nelze přenést. Je to zkrátka krásné, je to hutné, vyvolává to znepokojivé otázky. Je to pro mě zatím nejlepší letošní film. (Letní filmová škola 2012) (24.09.2012)