Režie:
Alexandr SokurovKamera:
Bruno DelbonnelHudba:
Andrej SigleHrají:
Johannes Zeiler, Hanna Schygulla, Anton Adasinskij, Antoine Monot Jr., Isolda Dychauk, Georg Friedrich, Andreas Schmidt, Jurij Arabov, Maxim Mehmet (více)Obsahy(1)
Film slavného a experimentátorského ruského režiséra Alexandra Sokurova, který diváka vtáhne do světa dávno minulých dob, je strhující poutí plnou poetických i drsných záběrů. Sokurovův zvláštní film naléhavě poukazuje na lidské slabosti a chyby a znovu objevuje "Fausta" jako hluboký lidský příběh. Snímek zaujme nevšedními hereckými výkony Johannese Zeiler, Hanny Schygully a Antona Adasinjského (frontmana divadelního seskupení DEREVO). Jakkoli se nechal Sokurov volně inspirovat Goetheho příběhem, známý mýtus o zaprodání duše ďáblovi radikálně reinterpretuje. Faust je myslitelem a rebelem, avšak zároveň anonymním člověkem z masa a kostí, který je ovládán vnitřními pudy, chamtivostí a chtíčem. (Magic Box)
(více)Videa (1)
Recenze (67)
Film, ktorý vás svojím úvodom vtiahne do sveta dávno minulých čias, aby vás vzápätí ubíjal nepriehľadnosťou postáv a dialógov. Na Sokurovho Fausta si treba zvyknúť. Prvá hodina príbehu je svojou atmosférou a záľubou v polodetailoch, nielenže nepriehľadná, ale pôsobí stiesňujúco a na film podobného formátu a témy zmätene. Nesmiem opomenúť ani fakt, že film sa snaží sprostredkovať čo možno najväčší počet otázok, ktoré majú niečo dočinenia s dušou, smrťou, alebo spasením, bez toho aby po nich dávali uspokojivú odpoveď, alebo diváka k nej aspoň nasmerovali. V druhej polovici, je film akousi čarovnou púťou, ktorá obsahuje aj niekoľko poetických záberov - pád do vody, milostná scéna, sledovanie gejzíru. Práve táto druhá polovica má v sebe tú naliehavosť poukázať na ľudské slabosti a chyby. Sokurov vytvoril veľmi zvláštny film, ktorého snahou je znovuobjaviť Fausta ako príbeh a ponúknuť ho divákom. Postava diabla a Margarétky bola v príbehu dominantná, až natoľko, že zakrývala samotné Faustovo snaženie pochopiť život, zachrániť život a odobrať život. A myslím si, že práve tu sa podaril Sokurovi najväčší kúsok. Spravil hlavného hrdinu s divákov. Nie zo všetkých, lebo toto je jeden s tých filmov, ktoré buď ste ochotný dopozerať a naladiť sa na štýl rozprávania, alebo nie. Ale namiesto toho, aby pocity a emócie vyjadroval cez hlavnú postavu, nechá to na kamere a strihu a na našom vnímaní. To znamená, že keď je Faust zo začiatku deprimovaný a zmätený, spôsob akým sú scény poskladané, nám nedovolí spraviť nič iného, len byť stiesnení tiež, alebo odísť s kinosály. Faust je zaujímavý film, ktorý nie je určený pre každého, ale ktorému sa tiež nedá uprieť určité čaro. A pevne verím, že čím viac krát sa k nemu vrátim, tím viac sa mi bude páčiť. ()
Největší klad filmu je jeho největší slabinou: kontrapunkt hmoty a ducha, těla a duše. Materialita těla zas a znova geniálně vpadává do jinak typicky sokurovského pomalého uplývání až lyrických klasicistních/ preromantických obrazů. Odporné nafouklé tělo Mefista uprostřed ženské čistoty v úvodu; Markétčina krása postupně končící v záběru vulvy: symbol postupného přerušení rovnováhy mezi duší a tělem a zredukování toho vznešeného v člověku (jeho odrazivost boha) na zvířecí (ne)podstatu. Kdo vnesl do světa rovnováhy duše a těla nerovnováhu a Hřích? Kdo se zřekl trpělivé askeze vědění, kdo vyměnil příslib vědy, stále se posouvající do budoucnosti, za jednu noc s Markétkou? A odpověď je i odpovědí na otázku, proč je tento typicky náboženský výkladový rámec největším záporem filmu: na rozdíl od Goethova veledíla úplně zplošťuje příběh Fausta na manichejský boj duše a hmoty - od těla, hmoty, sexu může vzejít jen Mefisto. Faust už není sebezničujícím hrdinou, jenž ve vědě již všeho dosáhl a jenž se spojí s ďáblem, aby poznal ještě víc, pročež musí poznat i to, co vědě uniká. Nyní je jen netrpělivým a poraženeckým odpadlíkem duchovní práce, který se podvolil touze a na cestě za potěšeními těla skončil ve vyprahlé poušti, která znamená smrt těla i ducha. Sokurovy "Dny zatmění" se také odehrávaly na poušti, ale zde byl směr opačný: oproštění se od špinavé reality vedlo vzhůru... zde se od boha padá dolů. Musí se tedy spadnout i v hodnocení. ()
[IFF 2011, Bratislava] Zaťažkávajúca skúsenosť na ktorú sa ani omylom nezabúda. Zmes dezinformačných ruchov a rozmazaných postulátov-analógia dneška. Zapredanie sa diablovi, zvrátenosť. Doberanie si opačného pohlavia, provokatívnosť. Drastické (avšak nutné) "dekréty" a neopätovaná láska, opustenosť. "Faust" mnoho divákov vzhľadom k očakávanému zážitku netaktne usmrtí, mňa netušene vzkriesil keďže ma utvrdil v presvedčení, že spracovaním intuitívne a myšlienkovo viacrozmerné diela stále existujú. Darren Aronofsky: "Sú filmy, ktoré Vás rozpláčú, potom tie čo Vás rozosmejú a nakoniec tie, ktoré Vás navždy zmenia. A toto je jeden z nich." Ja ostávam nezmenený, ale na dlho poznamenaný…a ten pád do vody v objatí (?), och ten je tak velebný. ()
Tak jsem měl zase jednou tu svou "melancholickou sžíravost"... která mě většinou přiměje podívat se na nějakou zdlouhavou artovou nudu, v níž se tři hodiny pomalu prochází městem, v podstatě nic se tam neděje a všem padají od huby nevýslovný moudra o životě věčném. Inu tedy, zdála se mi tato Faustovská adaptace býti správnou volbou k patřičnému ukojení duševní zvrácenosti - totiž touze být znuděn a zároveň umělecky obohacen. ... Inu... Což o to. Málem se to povedlo a dost mě bavila skutečnost, že jde o adaptaci, která se bez znalosti předlohy nedá divácky "vydejchat". Leč bohužel, přes všechnu snahu, "té síly část jsem já, jež nesnáší uřvaný filmy a po hodině Fausta vypnula." ()
Jedna z nejzásadnějších pecek letošní LFŠ. Možná nejlepší. A rozhodně nic pro ty, kteří mají rádi předžvýkané ideje a pravdy o našem životě. Sokurov uchopil Fausta hodně svérázně a přetvořil jej v nový umělecký tvar, v němž více než o děj a imerzi jde o hledání a úvahu nad základními filosofickými otázkami (s vědomím nedobratelnosti se konečných odpovědí). Putování, které Faust a Mefisto podnikají se povahou blíží Komenského Labyrintu. Zjevování skutečných věcí (nebo lépe řečeno: pravdy) se tu děje v podobě symbolů. Důležité není to, co se děje v realitě fikčního světa filmu, ale jakých otázek se tento fikční svět dotýká. Základní opěrné body filmu byly pro mě tyto: zlo není protikladem dobra, může existovat nezávisle na něm. Úmysl stvořitele nemusí oproti biblickému výkladu spočívat ve vykonání dobrého díla, ale v samotném činu. Na počátku nebylo slovo, na počátku byl čin. Tragika hlavního hrdiny tedy spočívá v tom, že je posedlý neukojitelným hladem po poznání, a jak se učí chápat principy a roste jeho poznání, roste v něm víra, že je schopen tvořit (podobně jako Bůh). To se velmi dobře vyjevuje ve finální scéně s gejzírem. Tento dojem je však iluzorní. Jak mu jeho průvodce připomíná: "Ale tobě nebylo dáno konat!" Faustovo prokletí tkví tedy v tom, že může žít (snad věčně?) a poznávat, ale není schopen aktu tvorby. Zdaleka nejlepší ale na filmu je, že tahle interpretace je jen jednou z mnoha, které snímek nabízí. ()
Galerie (39)
Photo © Proline Film
Reklama