Musíme si promluvit o Kevinovi

Pokud netrpíte vyloženě averzí k Tildě Swinton, bude tohle bolestná podívaná. V některejch scénách mi jí bylo líto tak moc, až jsem měla co dělat, abych nepoužila rychloposuv. A jejího syna budete mít chuť zabít už od jeho dvou let. Netradiční soundtrack hodnotím obzvlášť kladně. Vůbec se mi to ale nedostalo pod kůži, hlavně ta ústřední myšlenka - teda jestli to dobře chápu - a to je mateřeský pouto a láska k dítěti za předloženejch okolností. To téma je ve svý depresivnosti až neosobní. Nedokázala jsem se do matky vůbec vcítit, ani si představit, co prožívá. A po zhlédnutí jsem si na ten film skoro nevzpomněla. Ovšem jinak Tilda Swinton je naprosto dokonalá, herectví bez jediný chyby, film stojí a padá na jejím výkonu. Ezra Miller je aspirant na satana juniora roku, pak ještě John C. Reilly je v menší roli otce solidní. Pokud člověk snese víc depky, než obvykle, je to zajímavej film, co stojí za pozornost, ale za každou cenu bych ho nedoporučovala. (11.10.2012)

Zjednodušeně řečeno je to film o hodně divném dítěti a jeho problémových vztazích v rodině. Nic víc. Samozřejmě je to zabaleno do více filmového obalu - rodinného dramatu, ukázky finální tragédie a následného sociálního odloučení. Bohužel mě ale film vůbec nevtáhl a ačkoliv jsem si sice říkal “co s tím harantem sakra je”, tak jsem se do filmu hlouběji nedostal. Pro určitou skupinu diváků nejspíš větší zážitek, ale tady šel film mimo mě. (21.11.2020)

Mé hodnocení výrazně komplikuje skutečnost, že film je adaptací předlohy, s níž nejsem obeznámen. Nezbývá tak než se jen domýšlet, k jakým posunům oproti románu zde asi došlo. FIlm jsem měl dlouho v hlavě vágně zaškatulkován jako komedii, protože mi jeho titul strašně asociuje mou oblíbenou scénu ze Sám doma, kde vystresovaná matka dojde v letadle k uvědomění, že zapomněli na Kevina. Tenhle Kevin je ale úplně jiná káva - a s komedií nemá nic společného, naopak mě až zaskočilo, jak temný a depresivní film to je. Rád bych napsal, že mě emočně minul, ale není to tak úplně pravda - filmu se rozhodně podařilo vyvolat ve mně neuvěřitelně silnou averzi k titulní postavě - jaké odporné monstrum, jaký nesnesitelný fracek, jaký kardinální omyl přírody a koncentrace nepochopitelné zlovolnosti! Mladičký Ezra Miller je v roli Kevina naprosto démonický a jeho postavu jsem z hloubi duše nenáviděl. O to víc mě štve, že film po mém soudu jeho děsivý čin nijak nevysvětluje - resp. že ho možná ukazuje tak, že žádný smysl mít nemusí, a o to víc je frustrující. Když jsem se každopádně dozvěděl, o čem ten film skutečně je, v duchu jsem tiše zajásal, protože mi přišlo výborné natočit film z druhé strany - ukázat, co prožívá rodič dítěte, které má na svědomí několik lidských životů. To se podle mě filmu podařilo ukázat velice pěkně, a Tilda Swinton je v roli Kevinovy nešťastné matky herecky zcela excelentní. Jiná věc je, že kromě prudkého odporu k titulní postavě Kevina ve mně film nic moc jiného nevyvolal - děj mě moc nebavil, ty věčné retrospektivní prostřihy mě stále znejisťovaly ohledně toho, zda zrovna sleduji současnost nebo minulost, a celé mi to přišlo jako taková divácky celkem nepříjemná záležitost, která je ve své bezútěšnosti dost depresivní a zneklidňující. Samotný závěr mě pak vyloženě rozladil - myslím, že přivádět na svět takovéto filmy hraničí s čistým sadismem na divácích, kterým to nic moc nedá - není tady žádný závan optimismu, žádná naděje, katarze, nezapomenutelný příběh nebo cokoli takového - je tu jen jeden nepravděpodobný příběh o kuriózní mateřské lásce, z níž je člověku v duši jen truchlivo. Za sebe tedy říkám, že podruhé bych se tomuto filmu ochotně vyhnul. (19.09.2015)

Malé děti jsou děsivé. Nejen na Hallooween. Drama skotské režisérky Lynne Ramsayové je vlastně „jenom“ vyhrocenější verzí amerických rodinných filmů o problémové mládeži. Neopouští klasické situace typu „změna prostředí mu prospěje“, ale dovádí je do extrémů hraničících s alegorií, jejíž vyznění je ovšem diametrálně odlišné než v chlácholivých titulech tohoto typu. (Škoda, že nebyl rozvinut potenciál výstupů z fikce, projevující se například během scény v restauraci, kdy Kevin nelítostně vystihne klišé podobných „sbližujících“ rozhovorů.) Abstraktní prostor rodiny nevytváří pocit bezpečí a jistoty, Eva naopak netuší, co od svého vlastního dítěte čekat. Synovo chování nedokáže odhadnout, což vede k jejímu vnitřnímu neklidu, působivě zachycenému impresionistickými záběry na pomezí filmové avantgardy, i ke vnějšímu neklidu jejího okolí. Protagonistka se společenské šikaně, teroru podobně systematickému, jakému musela čelit ze strany Kevina, brání pasivním pokáním. Pokorné přijetí údělu nachází opodstatnění díky zakomponované křesťanské symbolice (kristovská poloha hned v úvodu, jméno Eva), přesto mi přístup „utrpení vykoupené utrpením“ přijde vůči hrdince velmi krutý. Zneklidňující a bolestivý je pro ni viditelně již porod. Mateřství ji připravuje o soukromí, možnost seberealizace i přízeň manžela, který je poněkud ploše vykreslen jako absolutně nechápavý a nečinný element, vytvářející pouhé zdání harmonie. Film bez uhýbání tvrdí, že syn je pro Evu jako zaschlá krev. Špína, kterou nedokáže smýt, vtírává připomínka hříchu tělesného aktu, který zde má čistě reprodukční funkci (po obou scénách pohlavního styku následuje těhotenství). Film je vinou svého ostentativního negativismu nepřesvědčivý jako realistické drama, jako antikoncepce však svůj účel plní bezchybně. 80% Zajímavé komentáře: mcb, DavidS., pezz (18.03.2012)

They made me hate him since he was a kid. True story. Silná citová žmýkačka. Takéto veci musím v kine vidieť častejšie. Pôsobilo to na mňa ako silná antikoncepcia a obávam sa, že by som nedokázala byť takou dobrou matkou /veľkorysou matkou / odpúšťajúcou matkou (sakra, sama si nie som istá, čo kto ako prečo vlastne, môžem iba hádať, ale nevadí mi to) ako Tilda. Aj keď, odkiaľ to mám zatiaľ vedieť? (Lumiére - 29.3.2012 - Febiofest) (29.03.2012)