Medianeras

Amelie z Buenos Aires v nízkorozpočtovém kabátku. Skvělá expozice natočená coby filmový esej o (ne)funkčnosti urbanismu se pomalu prolíná do ryze postmoderně zpracovaného romantického příběhu, z prologu se stává jedno z filosofujících intermezz, forma zvláštně doplňuje obsah, Buenos Aires prorůstá s vypravěčem, hlavními hrdiny, velkoměsto žije a dýchá. Režisér Gustavo Taretto natočil film o specifiku současné doby - osamění uprostřed megapole. Zvláštní civilizační paradox. Jedna z podob lásky ve 21. století. Obehrané romantické schéma ozvláštnil pootočením rastru (osudovost determinující budoucí vztah) a originální hravou formou. Patrně nejvíce se o to zasloužil střihač, střihová skladba je téměř experimentálně pojatá, střih motivovaný hudbou či ruchy, střihové sekvence statických záběrů, proti tomu zase videoklipový střih i estetika, s čímž souvisí i ryze postmoderní synkretické míšení odkazů a vlivů (symbolizované povoláními obou hlavních protagonistů - IT a architektura) - videoklipy, svět počítačových her, prostředí chatu a sociálních sítí, knižní ilustrace, vliv reklamy a desingu, stejně jako filmy Woodyho Allena, k tomu připočtěme místy opravdu nádhernou kameru odkazující k moderní fotografii architektury (pracuje se ponejvíce s velkými celky a občasnými detaily) a specifického odrazu velkoměstského prostředí. Filmu dominuje opravdu výrazná vizuální stránka. Zajímavé z hlediska urbanistického rastru je formální členění na kapitoly opisující cyklus střídání ročních období v přírodě (podzim - zima - jaro), metaforicky odkazující k fázím lidského života. Tvůrci použili motiv hry a častou nadsázku i vtip (Když si oba budoucí partneři nechají vybourat nové okno, náhoda je umístí na vnější boční zdi do kontextu reklam na zdech vymalovaných, ona na konci obrovitánské šipky, on v mužských slipech nějakého sexy modelu atd.). Postmoderní prvek hry je zakomponován i do samé struktury příběhu - hledání postavičky v dětské obrázkové knize je zdárně zakončeno až v realitě na samém konci snímku. Mile romantický moment, který je ovšem zároveň i Achillovou patou, ona žánrová schématika naznačuje poučenému divákovi, že tohle je JENOM filmová iluze (když navíc celý zbytek filmu popisuje zcela protichůdnou zkušenost). Mírně existenciální film o odcizení dnešního světa, o vyprázdněnosti našich životů, o ztrátě smyslu života, o žití coby přežívání, o životě bez cíle, o rezignaci, o míjení se, uzavírání, anonymitě, o samotě v davu... (22.04.2014)

Človek potrebuje človeka, táto odveká pravda zaznela už na palube Tarkovského vesmírnej lode Solaris. Anonymita dnešnej doby je naozaj ukrutná. Technický pokrok nám priniesol viac smútku ako šťastia, o tom už snáď dnes pochybuje len málokto. Je fajn, že aj napriek tomu si k sebe ľudia stále dokážu nájsť cestu. Neopozerané reálie Buenos Aires sú veľkou pridanou hodnotou. (14.12.2016)

Neviděla jsem (prý podobné) "Kimovy ostrovy" a s mým vztahem k jihokorejským romantikám zřejmě nikdy neuvidím. Ale pointu jsem pochopila rychle. Líbily se mi její výlohy, vizuál filmu, hudba, intertext i komentáře. A to je všechno, protože nadšení mne nepřepadlo. Není to proto, že na internetu jsem si ani za těch šestnáct let, co ho mám doma, nevypěstovala závislost, nepoužívám ho v mobilu, nechodím na chat, ani mi nevzdaluje život samotný. Není to proto, že netrpím samotou nebo bolestmi hlavy, natož depresemi nebo že nikoho nehledám. Je mi líto. A to věřím na osud a mám ráda velkoměsta. Prostě fajn půldruhé hodiny s fajn postavama a zbytečně bleskovým závěrem... nic víc, nic míň. Vlastně ano: škoda, že Adrián Navarro neměl víc prostoru. (19.08.2012)

Anonymita davu, šeď velkoměsta a Bueno Aires (které je teda dle mého pekelně ošklivé).V první řadě si nemyslím, že snímek je komedií a už vůbec ne romantickou. I kdyby k tomu závěr inklinoval, spíše se domnívám, že mělo jít o hloubavé zamyšlení na téma jak moc nás mění dnešní století, jak tíživé dopady na nás mají vymoženosti dnešní doby (i ty negativní) a v neposlední řadě mi to trochu připomíná beznaděj z rychle se měnícího prostředí a naprostou neuspokojivost ze života ve velkoměstě. Životy hlavních hrdinů jsou totiž z poloviny přesně takové, jako většiny z nás. A ty bych v některých momentech, zvláště v těch, které tu prožívají, právě zmíněnou komedií nenazývala. Přímo jsem se vyžívala v scénách, ve kterých chyběly dialogy, ať už byly nahrazeny monology nebo mlčením. Myslím, že tohle byla silná stránka snímku. Závěr nebyl překvapivý a možná to trochu zbytečně banalizoval (čekala jsem zajímavější finále). Což vlastně deklaruje, že můj pocit ze snímku zřejmě není ten, který chtěli tvůrci navodit. (25.04.2012)

Hlášky: Martín: - "Internet mě přibližuje ke světu, ale vzdaluje od života." & Martín: - "Je v 21. století něco víc odrazujícího než prázdná složka Doručené?" & Martín: - "Mám takovou metodu. Nějakej buddhistickej gen, kvůli kterým veselý dny nejsou tak veselý a smutný dny nejsou tak smutný." Mariana: - "Spirituální termostat. A co když nefunguje?" Martín: - "Beru Rivotril." (22.11.2015)