Neviňátka

Zatímco se svět oklepával z šokujícího Hitchcockova Psycha, ve Velké Británii vznikl působivý psychologický horor, který dokáže pracovat s atmosférou, i stíny a tmou stejně tak mistrovsky, jako zmíněné kultovní Hitchovo dílo. Neviňátka nejsou klasickou duchařinou, spíš se soustředí na postupné, pomalejší budování atmosféry. Snímek nikam nespěchá, kousek po kousku objevujeme spolu s hlavní hrdinkou v podání Deborah Kerr temná zákoutí gotického panství, stejně jako nám jsou postupně odhalována děsivá fakta o bývalých zaměstnancích. V tomto panství se neprohánějí zástupy duchů, ani na Vás nevybafnou laciné lekačky. Jsou tu "jen" malá "Neviňátka" ve velkém baráku se spoustou místností a dva duchové, kteří mají důležitou práci. Když jsem poprvé spatřila "Ženu v černém" na chodbě, říkala jsem si Proboha, to ne... A ta písnička... Tak se kdysi dokázalo děsit. A nebyly k tomu zapotřebí speciální efekty, znetvořené přízraky, litry krve, ukřičené hrdinky ani šílení vrahové. Tento snímek je precizní ukázkou filmového hororového řemesla. Je inteligentní a důmyslný. Myslím, že jsem ještě neviděla horor, jako je tento. (27.03.2016)

Silueta na vzdáleném vrcholu věže, zamračený muž za oknem mizící v temnotě a konečně žena v černém tiše přecházející v zšeřelé chodbě rozlehlého sídla a na světě je strašidelný horor par excellence. Citlivá až možná lehce afektovaná guvernantka, která do své péče dostane na první pohled roztomilé děti v rozlehlém panském sídle, se dostává do křížku s tajemnými silami Arthura C. Clarka a jak už jsem nastínil výše, půjde o divácky přitažlivou hru na kdo s koho. Škoda jen několika vleklejších pasáží s květnatými a bezvýslednými rozhovory na stále stejné téma: Je tu duch? Je! (25.02.2015)

Úchvatná propagace antinatalismu, která ze své přesvědčivosti nic neztratila ani po 58 letech... Film má sice dvě nevyrovnané dimenze (na makroúrovni je to nedotažené, se slabým vyvrcholením & pointou; na mikroúrovni naopak nedostižné, s dokonalými dětskými herci a drtivě tísnivou atmosférou jednotlivých scén), přesto u mě - hororofobika - převažuje veskrze nadšený dojem z příjemně strávených děsuplných chvil. (25.02.2019)

Miluji až idylickou atmosféru starších hororů a The Innocents je skoro až na vrcholu geniality. Již úvodní písnička a záběr dokáže nahnat dost nepříjemný pocit a za mě jde o jeden z nejlepších začátků. Nepříjemný pocit z písničky? Wow, Je zajímavé, že snímek v celé své stopáži spíše než film připomíná divadelní představení. Se všemi těmi přístupy ke kameře apod. a dostává tak naprosto jiný rozměr. I když se ve snímku sem tam objeví krásný hudební podkres, tak valnou většinu scén je film v tichu, což zrovna při scéně na chodbě působí... Brrr... Snímek si s divákem krásně hraje, jelikož svou temnou stránku schovává za krásný barák, za milou pokojskou, za vychované a hodně děti, za poklidnou a až právě idylkovou atmosféru. Lže mu, odvádí jeho pozornost, aby se v několika scénách mohl sakra dobře připomenout. Scénka s Florou v altánku se mnou hodně dobře hnula. Bez digitálních triků, bez strašidelné hudby, bez rádoby temné atmosféry. Jen chůva, holčička a skvělé herecké výkony a jak člověku dokáže pořádně zatrnout! Bravo! Jak přituhuje, snímek už se nasnaží diváka klamat a ten naplno pociťuje onu nepříjemnou atmosféru. A ten konec... Takový závěr filmu se již dnes jen tak nevidí (skoro vůbec). Bravo Georges Auric, Freddie Francis a Jack Clayton! (20.07.2013)

V poslední třetině film nabízí výbornou dusivou atmosféru společně s gradujícím výkonem Deborah Kerr i obou dětských herců. Ale celkově to na mě neudělalo takový dojem jak jsem čekal, což je dáno i tím, že až na výjimky nedokážu horory natočené před sedmdesátými léty plně docenit. Hodnotím tudíž stejným způsobem, jako letošní verzi. 50% (21.09.2020)