K zázraku

Jsem velká obdivovatelka Terrence Malicka, tohle je ale jeho první film, který mě nedostal a emočně nevyždímal. Jeho filmy řadím do úplně samostatného žánru, v jeho filmech je nejdůležitější vyjádření pocitů a silných emocí pomocí obrazů, dokazuje, že pohledy a doteky mají větší sílu než tisíc slov. Na jeho filmech dále zbožňuji ty vnitřní monology postav, zatím jsem u každého jeho filmu zažila vždy jakési prozření, pokaždé jiným způsobem, tentokrát ale jakoby mezi filmem a mnou stála zeď a film ji ne a ne překonat, zkrátka se Malick tentokrát ke mně nedokázal dostat a já tak moc chtěla. Jsou tam moc pěkné momenty, kamera je opět úchvatná, ale během závěrečných titulků jsem se musela ptát, proč vlastně tento film vznikl, nepochopila jsem, co chtěl Malick říct, možná jsem se na film prostě jen špatně dívala a třeba ho docením někdy později, zatím ale bohužel pro mě obrovské zklamání. (15.04.2013)

Terrence Malick dokáže diváka vtáhnout do záběru silou, která se může rovnat až osobnímu zážitku - čemuž přesně odpovídá úvodní sekvence, plná štěstí z lásky, které na sebe váže další radosti a dveře k vnímání ostatních krás života rozrazí dokořán... Výsledkem je téměř dvouhodinové defilé něhy špalírem slunečních paprsků v nekonečných procházkách přírodou, Paříží, americkým zapadákovem a poloprázdným bytem, doprovázené na slovo skoupou samomluvou myšlenek, vytržených z kontextu... Z uvedeného musí být patrné, že To the Wonder nebyl stvořen pro lecjaké malickovce, ale přímo pro ultramalickovce, kteří i po šestnácti minutách nepřetržité infantilní hravosti Olgy Kurylenko nezačnou skřípat zubama a škodolibě nežehnat její zálibě v balení kufrů a velkodušně přehlídnou i přítomnost Bena Afflecka, který vzhledem k minimu dialogů nemá mnoho příležitostí přiživovat fámy o jeho hereckých schopnostech a v podstatě se filmem jen tak periferně propotácí... naštěstí. Téma koloběhu očekávání, hledání, nacházení a selhání se kromě partnerských lapálií dotýká i kněze hledajícího Boha a smysl svého poslání a je pojato přes těkavost okamžiků, kdy se ze dvou solitérů stává milostné sousoší, nenápadně podléhající erozi z dopadající tíhy všednosti, na pomoc jsou přizvány záběry, z nichž každý druhý může stát modelem pro prázdné malířovo plátno, provázané oduševnělou kompilací andělsky krasné hudby... bohužel, tady jako jinde platí, že i ty nejvybranější lahůdky se přejí a v tomto případě chcete udělat hodně brzy klasický pohyb rukou směrem ke krku, který značí , že máte dost, nicméně , časem si možná rádi vzpomenete, jak jste se tenkrát poměli... Podobně rozporuplně na mě zapůsobil i další Malickův obrazový opus, ale jelikož mě hodně dostává vizuál a neuchopitelno, musím se uchýlit k hodnocení vyššímu, než si snímek skutečně zaslouží. P.S. Zajímalo by mě, který hejhula vyplodil anotaci, téměř všechno mimo! (01.07.2014)

Obrazový a snový dovětek Stromu života, který nebyl potřeba. Více poetický, méně filosofický, ovšem stejně krásný (alespoň co se formy týče) jako Strom života. To The Wonder je zřejmě režisérovo nejosobitějším filmem, který je po scénáristické stránce paradoxně i jeho nejslabším. Pro svojí složitost a silnou poetiku se bude jednat o ještě více nenáviděný film než předchozí meditativní počin. 70% P.S. - O Stromu života jsem po první projekci dokázal přemýšlet dlouho, celkově mi ležel v hlavě měsíc než jsem šel do kina znovu, To The Wonder vyšumí z hlavy dřív, než řeknete švec. P.P.S. - Ačkoliv herci v režisérovo filmech nemají příliš velkou hodnotu, upřednostnil bych raději jako hlavní roli Rachel McAdams než Olgu Kurylenko. V To The Wonder sice neměla velkou roli, ale za tu chvilku svým herectvím přebila Kurylenko na plné čáře. (13.04.2013)

Malebná krajina, jeden krásný záběr za druhým, ano, tohle Malick umí. Jeho smysl pro vizuál mě nikdy neomrzí. Bohužel pokus o mimoslovné vyprávění selhal, neboť zde jaksi není, co vyprávět. Pokud si do prožívání postav vyloženě nedosadíte něco z vlastního života, vaše šance film prožít, jsou mizivé. Přitomnost kněze a narážky na náboženství sice vybízí k zamyšlení nad tím, co se za oponou banálního vztahu vlastně skrývá, ale pocit zaujetí filmem se stejně nedostaví. Malick, zdá se, dospěl do fáze, kdy už masturbuje jen sám nad sebou... 3/10 (04.08.2013)

Je dosť ťažké nájsť k tejto snímke nejaké zmysluplné vety alebo skutočne silné parafrázy na to, aby som dokázal sprostredkovať niečo, k čomu vlastne slová nie sú absolútne potrebné. Ide o pocity. Lásku aj nenávisť, ktoré som hádam v žiadnom inom audiovizuálnom diele nevidel tak skvelo a autenticky zachytené. Je mi jasné, že väčšina divákov romantických filmov túto snímku odvrhne po 20 minútach, keďže pre nich to bude "o ničom" a vo svojej dutej a prázdnej prapoctate aj majú pravdu, dej sa tu nenachádza takmer žiadny, ani vývoj príbehu a postáv sa tu nedeje v každej minúte ale čo čakali? Telenovelu? ... Ide o Terrenca Malicka vo svojej podstate tak čudný, tak iný tvorca, avšak na filmové plátno dokáže zachytiť a preniesť presne to, čo ľudia (Aj ja) cítia, prežívajú, čím sa trápia, no proste túto snímku dokážem absorbovať nielen mozgom ale aj dušou. Mám ju troška prehnitú ale ešte zatiaľ sa dokáže aklimatizovať aj na niečo takéto pekné. Dej sa sa odohráva v jednej, dalo by sa povedať tradičnej rodiny. Matka, nevlastný otec a dcéra sa presťahujú na novovzniknuté predmestie. Prežívajú tam neskutočne krásne obdobie plnej lásky, nehy a porozumenia, tak šťastného som hádam ešte nikdy, nikoho nevidel. Po čase sa však tento vzťah začne rúcať a do konca, prudkým pádom skrachuje. Pozor!!!, nenachádza sa tu žiadne týranie ženy, šikanovanie alebo prepálené hádky, nie. Táto snímka na takéto lacné triky nestavia. Ide tu čisto iba o emócie, neviem ako by som to inak opísal. Skvelé. (05.12.2015)