The Song of Lunch

1) Nedokážu tento kus patřičně docenit, neb můj vlastní životní postoj dostává se do prudkého střetu s autorovou sebelítostí a ústí takořka v nenávist (nebýt sardonických šlehů, považovala bych Reida za patetického mluvku). 2) Poezie tak trochu jinak (nikoliv ideálně). 3) RICKMAN [pokud vám rovněž vadí nedostatek vnitřního (či niterného) prostoru, vypněte obraz a poslouchejte...] 2,5*. (09.03.2014)

I přes obrovský talent dvou hereckých legend, které jsou na sebe zvyklé, film pouze dobře dokresluje atmosféru. Nicméně tady by asi opravdu stačil text či rozhlasová forma. V básni nevadí, že jeden je lůzr a druhý "winner", v básni nejde o zápletku.Film je něco jiného. Zde najednou hrdinův charakter vadí. Díváme se na toho smutného, nesympatického bručouna, jak se vzteká a kazí, co se jen zkazit dá. A nabízí se otázka: proč vlastně soucítit s jeho bolestí? A o kolik dramatičtějí by bylo, kdyby se setkali dva rovnocenní partneři. Pak by souboj slov a náznaků měl smysl. K čemu tu ale jsou ty slovní bitvy, když vítěz je už po prvních minutách znám? (11.03.2018)

Na toto filmové zpracování jsem se opravdu těšila - v hlavní roli jedni z mých oblíbených anglických herců - zpracování moderní básně? Dalo by se to napsat jedním slovem ÚŽAS. Takže zaprvé skvělé obsazení, protože Alan Rickman a Emma Thomson vypadají opravdu jako (bývalý) milostný pár, už jednou mě o tom přesvědčili (Láska nebeská). Je to kraťounké, ale dlouho jsem si to užívala minutu po minutě. Skvělé odreagování od dnešních mainstreamových trháků. (08.11.2011)

Teď použiji slova Alana protože i já jsem při sledování tohoto snímku na chvíli "bloudila v duševní dimenzi mimo čas a prostor". Dokonalá ukázka mistrovského hereckého umění krásné Emmy Thompson a Alana Rickmana s velmi příjemným a podmanivým hlasem. Skutečná lahůdka a já to mohu jen doporučit. (03.10.2012)

I přes podmanivý Rickmanův hlas si mě tenhle snímek nezískal. Na poezii totiž musí být člověk naladěn - a u mě si dnes "The Song of Lunch" příliš nezabrnkal. Snad proto, že pohled na sebezpytujícího stárnoucího opuštěného a neúspěšného muže, který nad sebou ztrácí kontrolu, mi nepřipadal strhující (i když připouštím, že někoho to může zaujmout :-)). Ačkoli mě ledacos zaujalo (herci, zpomalené záběry, hra s rytmem a zvukem atd.), očekávané nálože rozporuplných emocí jsem se nedočkala. (11.10.2011)