Valčík

Několik příběhů vzájemně se prolínajících a v různých časových rovinách takovým zajímavým způsobem, že musím Valčíku zvednout hodnocení i kdybych nechtěla. Potlačila jsem prvotní nechuť poslouchat mírně vyšinutého profesora a dohadování fotbalových veličin, mírné zklamání z některých hereckých výkonů, ale ve výsledku jsem byla nadšená. Jeden z těch filmů na které se chci rozhodně podívat ještě jednou, protože jedna projekce mně tady nestačí (04.05.2015)

Film se vine bez ustání jako červená nit... nebo věren svému názvu se přelévá, jako když dva tančí valčík... od začátku do konce na jeden záběr prostorově ohraničen hotelovým teritoriem. Vše na sebe velmi plynule a přirozeně navazuje, a to včetně prostřihů do minulosti. Z určitých dialogů člověka až zamrazí - viz analýza prázdné formy, jíž lze ovládat masy, podaná ústy protřelého fotbalového bafuňáře... Formálně velmi podobný Šachnazarovu filmu Den polnoluniya: http://www.csfd.cz/film/109969-den-polnoluniya/ či Sokurovu filmu Ruská archa: http://www.csfd.cz/film/136288-ruska-archa/ (10.07.2011)

Těsně po skončení filmu jsem byl přesvědčený o tom, že si to ty čtyři hvězdy zaslouží, už jen kvůli tomu, že střihač neměl téměř žádnou práci… :-) Ale po pár hodinách se mi to rozleželo v hlavě a musím chtě nechtě ubrat. Tenhle film je točen v jednom záběru a to já opravdu obdivoval, ale jinak to téma zkorumpovanosti společnosti… mě moc nezaujalo (aby jo, když Čechům je tohle známé, speciálně s tím fotbalem, že ano…) Spíše mě zaujal příběh o dceři a otci, který by si zasloužil trochu více probrat (dát mu větší prostor). Taky se mi líbilo, jak se režisér vypořádal s tím, že nemůže (či nechce?) stříhat - scény přecházejí ze současnosti do minulosti jen tím, že kamera se odkloní jinam od hlavních představitelů, kteří momentálně ve scéně účinkují (řekl bych, že tohle používají hlavně divadla /tam samozřejmě pracují se světly a to, na co se máte soustředit, osvětlí, zatímco v pozadí se staví kulisy pro novou scénu/). Takže suma sumárum mi v hlavě z tohohle filmu utkvěl fakt, že je natočen jen v jediném záběru a ta linie s otcem a dcerou. Jinak mě to nechalo chladným. 60 %. (06.07.2011)

Dějově košaté společenskokritické drama jedním záběrem? Možné! Adoruji! . . . Nad obsahem tohoto vizuálního tance dalo by se snad subjektivně nějak dumat, ale já věřím, že tvůrci věděli a řekli to co chtěli říct. A ta forma - já zlomyslně hledal nějakou mušku, nějaké škobrtnutí, zaváhání, nějaký přehlédnutý kablík, nějaký dvojí stín, nějaký odlesk ve vitríně nebo na podlaze, nebo alespoň ve skle brýlí - některé záběry jsem si pustil i vícekrát - nenašel! Prostě (Sokurov nesokurov) DOKONALOST! Navíc prolínání záběru v různých časových rovinách je prostě fascinující... Skvostný až hypnotizující experiment, tohle je prostě film, který bych si schutí pustil okamžitě znovu a už se míň soustředil a jen si to celé vychutnával! . . . Bravo! Capolavoro!! - - - - - (Poprvé viděno 5.7.2011 na >roztančeném prostoru< , hodnocení 48., adorující komentář zde jako sedmý - 6.7.2011) (06.07.2011)

Nakonec nešlo o zkoušku, zda-li dokáži sledovat nepřerušovaný tok vyprávění (a tedy změnit navyklý způsob recepce, kdy každý střih umožňuje „vydechnutí“), ale zda-li dokáži sledovat film natolik banální, samoúčelný a špatně zahraný. Chápu, že na jeden zátah těžko uhlídáte kvalitu hereckých výkonů, proč ovšem nejsou role přizpůsobeny formě? Smích a pláč a jiné složité emoce jsem hercům ani trochu nevěřil. Podobně, jakkoli obdivuji režisérovo odhodlání nezřeknout se běžných prostředků filmového vyprávění (flashbacky), jsem nevěřil, že smyslem tohoto počinu bylo něco víc než ukázat „já na to mám!“. Bezmyšlenkovité silové cvičení. Doporučuji smysluplnější cvičení Mika Figgise (Časový kód) a Alexandra Sokurova (Ruská archa), jež jdou mnohem dál než k prvotnímu okouzlení z možnosti realizovat díky moderním technologiím odvážný nápad, s nimž na poli žánrové kinematografie mnoho let zpět koketoval třeba Alfred Hitchcock. 50% (06.12.2010)