Stud

Po vězeňské hladovce a prvním vskutku fyzicky nepříjemném setkání se Stevem McQueenem se s tímhle britským chlapíkem potkáváme znovu. Opět to není nic příjemného, tentokrát slabším jedincům pořádně poklepe na psychiku. Žít pro sebe, hlavně se citově nevázat. I přes velmi slušný sociální statut mu záleží jen na krátkodobém plánu – ukojit svůj silný sexuální apetit. Tvůrci ale nejde o okukování ženských klínů i mužských zadků, nedopracovává se k nějakým konkrétním závěrům, nesoudí všudypřítomné vyprázdněné životy. Přesto dokáže pohltit. Sice ne tak moc, jak bych si dokázal (chtěl) představit, ale je velmi zajímavé, jak dokáže balancovat/pracovat na téhle velmi křehké rovnováze, která Michaelu Fassbenderovi „ke štěstí“ stačí. Jeho hraní bez dialogů je výborné, na to se mi bude zapomínat obtížně, na film jako takový o poznání snáze.. Mimochodem skvělý trailer!! (12.03.2012)

Skľučujúci pohľad na prázdny život jedného kompletne zničeného človeka. Shame má pomalé tempo, ale tá depresia, ktorá z neho vyžaruje je ohromujúca. Michael Fassbender preukázal nielen veľkú odvahu, keď do niečoho takého išiel, ale predviedol aj výkon hodný Oscara. Akademici však podľa mňa radšej stavia na istotu, akoby sa mali púšťať do niečoho tak kontroverzného. (10.04.2012)

Krystalky deprese se z tohoto filmu odlamují minutu po minutě a skládají se v horu, která začíná pomalu být nepřekonatelná. Zbytečný život, jímž se hlavní hrdina ve svých všedních a zbytečných rituálech pronudí až k smrti zaznamenaný kritickým okem Brita, který s gustem pohlíží na citlivá místa jiných národů. (05.09.2020)

Cineorgasmus. Steve McQueen má už po dvou filmech zcela nezaměnitelný rukopis a v Shame jej navíc zvládá dál rozvíjet. Hlad byl velmi sebejistý debut, ale tohle je, troufám si říct, téměř mistrovské dílo. Mezi oběma filmy lze samozřejmě vypozorovat řadu tematických podobností (v centru vždy stojí tělo jako prostředek komunikace), ale i rozdílů. Zatímco Bobby Sands vědomou manipulací svého těla dával systému určitou ideologickou zprávu a překonával tím symbolicky fyzické vězení, v němž se nacházel, Brandon ve Studu je naopak otrokem svého těla, ovládat jej nedokáže a vězení, z něhož se mu nedaří utéct, nemá žádné mříže. Takové vězení je nejděsivější (uvědomoval si to i George Lucas, který své hrdiny v THX1138 uvěznil do zdánlivě nekonečného bílého prostoru), protože klíč k němu leží v naší mysli a je těžké si to uvědomit nebo vůbec připustit. Proto když si jde Brandon zaběhat do ulic New Yorku, je to stále únik pouze iluzorní - přes všechnu otevřenost prostoru, kterou mu megalopole poskytuje, se nakonec zase vrací tam, odkud vyšel. _______ Pro film je velmi důležité napětí mezi blízkostí a odtažitostí; z formalistického pohledu by skoro mohlo jít o dominantu filmu. V rovině příběhu je tahle tenze patrná ve vztahu Brandona a jeho sestry - podle všeho si s sebou nesou trauma z dětství a každý volí odlišný způsob, jak se s ním vyrovnat. Brandon emoce potlačuje, nedokáže navazovat normální vztahy, odmítá je a udržuje si odstup - Sissy je naopak labilní, vyžaduje neustálou pozornost a po vztazích touží. Tyto vlastnosti se zároveň promítají do toho, jak postavy zacházejí s vlastním tělem - jde vždycky jen o odlišný druh sebedestruktivního chování. Film pak ke zdůrazňování těchto charakteristik využívá především rámování záběrů - příznačný je pětiminutový velký detail na obličej Sissy, když zpívá "New York, New York" (extrémní blízkost) a naopak celky a velké celky, v nichž je převážně zabírán Brandon. Jeho postava se navíc v několika případech nachází na samém okraji rámu a dává tak ještě víc vyniknout prázdnému prostoru (office, město) okolo něj. Prosklené mrakodrapy v New Yorku tak nejsou jenom výkladními skříněmi pro voyeury, kde se vytrácí jakákoli intimita, ale ve svojí geometrické strohosti odrážejí vnitřní chlad hlavního hrdiny. Právě k těmto precizně rámovaným kompozicím města a postav nám pak hraje Bach, případně hlavní zimmerovské téma Harryho Escotta, a vytváří tak opět konflikt emotivnosti a distance. (18.02.2012)

Když si tak čtu poslední distributorovu větu, začínám si myslet, že jeho encyklopedickým výkladem bych nepochopil ani pohádku o Sněhurce. A tak dám Studu hned plnou palbu, protože je to intelektuální artovka, která sbírá jednu cenu za druhou? Ne ne, kdepak. Asi nejsem ten správný intelektuál. Ani do zdejšího mistrovství světa v přebíjení druhých počtem cizích slov se asi nezapojím. Patrně byste mě hravě přeargumentovali, že jsem tu analýzu transformace patologické závislosti do cyklických aktivit produktivní generace nepochopil. A měli byste pravdu, nepochopil. Film neustále něco naznačoval, až samým naznačováním ukličkoval sám sebe, to když se pustil do konečného vyúčtování vztahu Brandona s jeho sestrou. A právě tím si u mě podepsal ortel, protože jsem neviděl uzavření kruhu příběhu. Cyklického kruhu, samozřejmě. (29.02.2012)