selfesteem

Když se mi něco opravdu líbí, často se k tomu vracím. Ať už je to písnička, kniha, divadelní představení nebo film. Tento film jsem viděla 6x v průběhu pěti dnů a teď už to ani nepočítám. Pokud jsem se na něj náhodou nedívala, zbytek dne jsem o něm stejně přemýšlela a v hlavě mi zněla jeho nádherná hudba. Tak jako právě teď. Trošku se bojím, jestli o něm už konečně někdy přemýšlet přestanu. Strašně moc se mi líbí filmy, ve kterých se jejich postavám plní jejich sny. Když s nimi můžu hluboce vnímat jejich potěšení, radost, ten úžasný pocit štěstí, někdy uspokojení, vzrušení. Zrovna tak mě okouzlují a zároveň ničí filmy, ve kterých jeden druhému svěří svá nejtajnější přání a touhy a zůstává nepochopen (La Pianiste). La Vénus à la fourrure je jedním z takových filmů. Přestože to asi tak má být, že mám mít problém přijít na odpovědi na těch milion otázek, co se mi honí hlavou, jedno snad vím jistě. Qui demande, apprend - Qui ne demande rien, n´a rien. Líná huba, holý neštěstí. Co z toho, že sen se plní, když ten druhý to vidí jinak? Jako sexismus, pornografii, degradaci žen? A opačně to vidět prostě nechce? To asi mělo být jedním z varování. Co na tom, když vám na dveře zaklepe krásná, přitažlivá, inteligentní, talentovaná a všehoschopná žena (tak trochu poručík Columbo, Pretty woman a Mary Poppins), evidentně s fotografickou pamětí, kterou ale vedou úplně jiné pohnutky k tomu, aby to s vámi hrála až do konce a navíc, i přes její inteligenci, jí stále něco skutečně podstatného uniká? Třeba ta finální část? Nic ho přece nenutilo v tom i na konci pokračovat, ale on to chtěl, byl za to rád a jeho nejtajnější sen se pomalu stával skutečností. Fandila jsem mu! Neuvěřitelně dojemná záležitost! Když tu opět přichází ona nevědomost, tentokrát však na jeho straně. Nenapsal snad on sám, že když mi lichotíte, cítím v tom lest? Škoda toho finále, v mých fantaziích to v tomhle filmu dopadá malinko jinak. Určitě se ale neunáhlím, když tady napíšu, že to byl ten nejlepší a nejkouzelnější film, který jsem kdy viděla. Ideální spojení prostředí – divadlo!, scénáře, dialogů plných touhy, rozechvění, vášně, temperamentu a především humoru. Oba představitelé prudce atraktivní, šikovní a jako bonus navíc, mluvící francouzsky! (až na pár anglických vsuvek - pourquoi?) Který jazyk je svůdnější než právě francouzština? A to čekání, kdy už se konečně vzájemně dotknou, ve vzduchu je cítit napětí, takřka elektrizující, a pak to přichází a graduje. Bravo Vám oběma a samozřejmě panu režisérovi, dostali jste mě, totálně a navždycky! Splendide!

"I could take you somewhere." Joo, Brandone, vezmi mě kamkoliv! U reprodukce písně Franka Sinatry New York, New York Carey Mulligan jsem velmi trpěla (originál je prostě nepřekonatelný), ale takový malý detail mi nemůže zkazit úžasný stav a pocity při sledování tohoto filmu, kdy člověka naplňuje překrásná doprovodná hudba, vzrušuje ho většina z toho, co vidí (přiznávám, že se mi to hodně líbilo) a zároveň mu to všechno dohromady rve srdce i duši na kousíčky (při závěrečné "trojce" jsem brečela jak malá holka. Ten jeho VÝRAZ!!). Vážně záleží na tom, co vás v životě potkalo a co vám ten který film připomene. Nemusí to být doslovně přesně to, co vám ublížilo, ale jen připomínka, pocit, to stačí. Případně vám ten film o sobě něco odhalí. Tohle jsem ve Studu objevila já. Viděla jsem ho díky tomu nesčetněkrát. Fassbender se tímto dostal mezi mé oblíbené herce a to nejen kvůli tomu, jak skvěle vypadá. Zbožňuju totiž jeho nádherný všeslibující úsměv a vůbec jeho vzeření "hranatého" chlapa. Mimochodem, báječný byl rozhovor po uvedení tohoto filmu, kdy byl M.F. pozván do show Davida Lettermana :). A ještě dodatek, jakkoliv může někdo Brandona "odsuzovat" za jeho způsob, jakým vedl život, i když to ani nejde nijak hodnotit, protože bylo něco v něm, co ho k tomu vedlo a nešlo mu to ovládnout. Pořád to byl ale svobodný chlap a mohl si dělat opravdu co chtěl. Jako odporný mi přišel jeho nebetyčně nezajímavý, vlezlý, protivný a nudný šéf, který měl své závazky a když mohl, tak je s klidem pošlapal - to byl ten, koho bych si dovolila kritizovat třeba já. Ale Brandona rozhodně ne.

Vrána je pro mě těžká srdeční záležitost. Já totiž duší zbožňuju ten film. Kvůli jeho temné atmosféře, kvůli nenapodobitelným záběrům, kvůli překrásným nápadům, které jsou fantasticky zpracovány v působivých scénách. Kvůli vkusně zakomponovanému černému humoru, který nijak neznehodnotí vážnost celého filmu. City a pocity jsou v tomto filmu vykresleny dokonale. Jak láska a radost, tak utrpení a touha po pomstě, stejně jako strach. Romantičtější podobu lásky jsem nikde neviděla. Stejně jako nápaditější způsob ničení záporných postav. Tenhle film mě bere za srdce a moje duše se při jeho sledování spokojeně tetelí blahem.

A zase ta hudba, má věčná vášeň, bože v tomhle filmu je tak kouzelná, dokážu sedět i půl hodiny u hlavní nabídky a jen tak sledovat střídající se záběry na hlavní aktéry tohoto filmu a přitom pořád dokola prožívat ten hlavní hudební motiv La finestra di fronte, m.j. se mi už navždy do srdce zapsala píseň Historia De Un Amor, kterou zpívá Guadalupe Pineda. Už nikdy nezapomenu na slovo "lontano", které pronesla Giovanna, a i s ní pak zasněně její nový přítel, který vstoupil do jejího života a probudil v ní sílu svá přání uskutečnit, a ne o nich jenom snít. Také nikdy nezapomenu na scénu s žádostí o tanec, na zhášení cigarety pod vodovodním kohoutkem a na scénu překvapivého poznání, že občas, i když si to třeba myslíme, opravdu nejsme jen sami na lásku. V tomto filmu je možné shlédnout netradiční srovnání dvou ne nepodobných lidských osudů a jejich touhu po šťastném životě se svým milovaným protějškem. Řečeno slovy postaršího gentlemana: "Musí být hezké vidět růst lásku, která začala jako vzplanutí. Pomáhat jí měnit se, chránit jí před během času." Doporučuji nezdráhat se shlédnout film v původním znění, protože s dabingem si to ani nedovedu představit.

Tohle je velkolepá podívaná. Jeden z mála filmů, který předčil knihu. Kniha mě zoufale nebavila, ale film, režírovaný mým největším oblíbencem, je neuvěřitelný. Strašně mě oslovil, vším, co v něm lze najít, dějově však především opět tím, že milujete hrozně moc někoho, komu jste v podstatě ukradený (hodně dobře to pan Irons zahrál, má můj obdiv). Předně hudba, ta je přenádherná, krásně film podbarvuje a mně osobně se tedy nikdy neoposlouchá. Pak režie, Adrian Lyne je prostě machr, je to bůh a jak už jsem u něj psala, má úžasný cit pro detail, pro maličkosti, které díky němu nejsou maličkostmi, ale získávají nový rozměr a nakonec, samozřejmě, co se týká erotického napětí, scén svádění, erotického dusna, tak tam je bezkonkurenční. Ale nebylo by to všechno bez proklatě vzrušující Dominique Swain, bez ní by Lolita nebyla Lolitou, na kterou nezapomenete. Humbert: Don't touch me; I'll die if you touch me. Rok 2023 a Doplnění po shlédnutí dokumentu “Lolita, nepochopená fantazie”: Svůj komentář k filmu nezměním, ale ke knize se musím vrátit, četla jsem ji jako hodně mladá a uniklo mi její skutečné sdělení. Asi by bylo namístě brát knihu a film jako dvě zcela odlišná díla a tak k nim i přistupovat. Prozřela jsem, sice pozdě, ale prozřela. Knihu jsem pochopila špatně a zdá se, že nejen já. Nebo na to musí být člověk moudřejší. Když to uvedl na pravou míru sám Nabokov, tak není o čem přemýšlet.

Každý bychom občas potřebovali svou planetu K-PAX, ke které bychom se upnuli, obdivovali ji, cítili se na ní bezpečně, s vědomím, že se na ni můžeme kdykoli vrátit. Netrápit se všedními starostmi a bolestí, které nás čas od času potkají. Každý z nás by měl možná potkat takového obyvatele K-PAXu, který by mu vrátil novou naději do života. Jeden z nejdojemnějších a nejpovedenějších filmů mně velmi blízkých, ke kterému se ráda vracím. Skvělá hudba pane Edwarde Shearmure!!!

Poté, co jsem si Scarface pustila dva dny po sobě a dnes se opět těším na to, až si jí pustím potřetí a bůh ví, jestli se nebudu těšit i pozítří, je mi už teď naprosto jasné, že tento filmový zázrak musím mít v topce. Al Pacino září jako Tony Montana, jde z něj respekt, hrůza a sebevědomí má na rozdávání. Strhující podívaná do světa drogové mafie, jejích bossů, kteří si nikdy nemůžou být jistí svým setrváním v čele tohoto děsivého maratonu, protože nikdy neví, kdo je podrazí nebo kdo jim dýchá na záda. Perfektní dialogy a dynamický průběh tohoto filmu nedovolí ani na vteřinu odtrhnout oči od obrazovky, i když má tento film přes dvě hodiny. Po Kmotrovi další geniální podívaná. TM: "Me, I always tell the truth, even when I lie."

Absolutní špička! Perfektní hudba. Dokonalé herecké výkony. Parádní scénář. Úžasné záběry nočního L.A. Já se prostě můžu z těch mrakodrapů zbláznit, nechcete mi někdo přispět na letenku do USA? Co já bych za to dala, vidět to někdy všechno na vlastní oči, je to můj velký sen. Tom Cruise (zabiják Vincent) se v tomto filmu vyznamenal, viděla jsem ho ve zcela jiném světle, a nebyl to ten typický, i když mnou oblíbený, hezoun Cruise, ale nebezpečný "šedý vlk", který jen dělá svou práci ("I am working"). Jednotlivé postavy jsou zcela bezchybně vykresleny a vůbec veškeré dialogy mezi taxikářem (Max) a jeho pasažérem s neobvyklým zaměstnáním jsou hodny obdivu. Nejraději mám asi tu část filmu, kdy si řeknou, co si o sobě navzájem myslí, přičemž nejlepší na tom je, že mají oba pravdu. Zaujal mě ten zvláštní vztah, který se mezi nimi vyvine, a který je právě velmi zajímavý hlavně ze strany zabijáka Vincenta k Maxovi. Napoprvé opravdu skvělý zážitek, tak nějak srovnatelný třeba s "Hrou" a napodruhé - napojedenácté :), strhující a poutavá podívaná, ať už kvůli hudbě, která příjemně vykresluje jakoukoli změnu situace v ději, brilantním dialogům nebo jen nádherným záběrům zářivého nočního města, které snad jednou konečně navštívím ...

Přijde mi, že to v Niagaře mojí oblíbenkyni MM úplně nejvíc kdy slušelo, je tam neskutečně svůdná. Scéna v růžových šatech je přenádherná! Jak tam tak stojí, opřená o dveře, v přiléhavých, sytě růžových šatech, přivřené oči s dlouhými, hustými, černými řasami, na rtech nejméně pět vrstev rtěnky s vysokým leskem, vítr si jemně pohrává s jejími zlatavě blond vlasy - tohle prostě byla, je a bude ta nejkrásnější ženská na světě! A vůbec je mi sympatické, že je to film-noir, navíc barevný!, moc pěkně se na to kouká.

Tak nádherný a stravující cit jako je láska se skutečně může za některých okolností změnit v posedlost a hlubokou nenávist. Zvlášť, když si jako zadaný muž začnete něco s velmi atraktivní a krásnou ženou, o které ale nevíte vůbec nic. Se ženou, která je schopná se do vás hluboce zamilovat po jediné společně strávené noci, a která pak nebere ohledy ani na vás ani na vaší rodinu. Proč by také měla? Vy přece musíte nést odpovědnost za své činy. A i když jste s ní strávil jen jeden víkend, ona vás bude považovat za svého životního partnera a nenechá vás spát, na každém kroku vás bude pronásledovat a ničit. Na začátku snad každý odsoudí u Dana Gallaghera (Michael Douglas) neschopnost ovládnout své touhy a možná trochu mu bude i přát komplikace z toho vzniklé. Ale čeho je moc, toho je příliš. Zbožňuju vyhrocené situace a těch je v tomhle filmu požehnaně. Nikdo jiný by je nedokázal tak dokonale předvést divákovi, jako můj zbožňovaný Adrian Lyne. Ten na jedné straně dokáže vykreslit divákovi ten nejspokojenější rodinný život, plný hřejivé lásky, společných her a milostných vyznání a na straně druhé vám ukáže velmi nešťastnou a osamělou ženu, která si už neuvědomuje žádné hranice, a která je schopná všeho, aby získala toho, o kom se domnívá, že jej hluboce miluje. A která čím více se snaží o to jej k sobě připoutat, tím více ho ztrácí. Je to však jen o sobectví, šílenství a naprostém zoufalství z její strany. Dokonalé herecké výkony jak Michaela Douglase, který se nejdříve snaží s Alex Forrest (Glenn Close) vycházet po dobrém, dá jí nějaké naděje, aby jí pak nakonec ignoroval (fakt dobrá je scéna pár dní "poté", v jeho kanceláři, kdy se k němu Alex pokouší přiblížit pozváním na operu, tam je úžasnej. Prostě když chlap už nechce, tak s tím nejde nic dělat a tu jiskru už v něm nikdy nezažehnete), a poté se už jen bránil jejím opakovaným výhružkám a pomatenému jednání, tak Glenn Close, která se z usmívající se, atraktivní a velmi pohodově působící ženy pomalu mění v nepříčetnou osobu, plnou nenávisti a zloby." I'm not trying to hurt you Dan, I love you."... "You what?"... "I love you."... "You don't even know me."