Nevěstinec

Brillantní, krásné a vypiplané.. na tenhle mikrosvět bych mohl koukat věčně.. Lehce postmoderní forma a přísná estetika tvoří atmosféru a prostor pro jemné rozplétání jednotlivých charakterů a jejich vzájemných vztahů.. Je to omamné, melancholické, dojemné, vtipné i napínavé.... Holt i luxusní nevěstky maj tvrdej chleba, ale to pouto (o kterém je tenhle film v prvé řadě) které k sobě holky šněruje je silnější než sex, prchavá láska, rodina nebo prachy..... Krása (14.04.2015)

Na tomhle snímku je zásadní to, jak je nevěstinec zachycen. Syrovost, skoro až naturalističnost toho, jak jsou některé aspekty života v nevěstinci zaznamenány, jsou skutečně odzbrojující a dovedou hodně znepříjemnit sledování. Také je to dáno skutečností, že příběh samotný zde skoro není až tak důležitý jako jednotlivé epizody. (07.04.2017)

Řečeno s klasikem: "Svět se řítí do ďáblovy řiti", a ani to nájemné tělesné obcování není, co bývávalo za starých zlatých časů, neboť vše zachvátila barbarská amerikánská pseudokultura. A zde pozvedl čacký Bonnello svůj hlas, a s pomocí obrazových klišé evropského malířství 19. století natočil opus, který krutě obžalovává dnešní hamburgerizaci prodejného sexu. Film tento je monumentálním příspěvkem v boji za naše kulturní evropské bordely. (01.04.2012)

Kolektivní portrét obyvatelek pařížského nevěstince na samém konci 19. století (roky 1899 a 1900, druhý letopočet mylně vydáván za století dvacáté) nám dává nahlédnout do doby, která je dávno pryč, a na místa, kam se běžně nepodívali ani tehdejší návštěvníci těchto podniků. Kromě samotné profese je tu vylíčen i běžný život za zavřenými dveřmi, odkud prostitutky nemohly svobodně vycházet. Občasné flashbacky, střídání stejných krátkých scén, zobrazení snů, pár působivých momentů vzniklých použitím anachronické písně ze šedesátých let 20. století. Snad až na prostitutku plačící sperma se mi to líbilo, tohle už byl moc velký úlet. Chlíváci ať si dvě hvězdičky odečtou. ;-) (14.02.2012)

Vizuální nářez z francouzského stylového bordelu z doby, kdy ještě syfilis uměl pěkně ozdobit ksicht. Dokonale frivolní hadry, dokonale rozmanité děvky tvarů, které oscilují mezi uvolněnou a dnes již neviděnou přirozeností a mezi erotickou odpudivostí. Atmosféra pikantní. Místy jsem na mou cundu měla pocit, že tu směsici pachů šampaňského, spermatu, potu a nějakého těžkého parfému od Coco Chanell naprosto zřetelně cítím v ovzduší. Celé se to line líně a pomalu, žádné frenetické šukačky nebo drsně dramatický úderný příběh nečekejte. Přesto to nepostrádá smyslnost a v zákulisí továrny na rozkoš je taky na co se dívat. Třeba pravidelná lékařská gynekologická prohlídka osazenstva . No to mě poser, kromě kulis je to vlastně pořád ten samý opruz jako kdysi. Uchylné praktiky prasáků se dnes přesunuly na internet, ale je to taky pořád ta stejná písnička (a vsadím se, že valnou část jich vynalezla právě francouzská buržoazie). A když se trochu zavrtáme do duší těch nevěstek, pořád tam bude za oponou ta masa smutku, rozervanosti, otupělosti až tuposti, rafinovaný smysl pro předstíraní povolnosti a ještě něco, na co nikdy nepřijdete, pokud jste v minulém životě právě v takovém bordelu nepracovali. Neřeknu! (za velké mínus považuji kromě místy nezáživného děje hlavně naprosto otřesně zvolený soundtrack. Zejména píseň Night in white satin se v jednom místě vyjímala asi jako nateklá Dáda Patrasová na koncertu Megadeth.) (20.04.2012)