Terapie láskou

[imdb: 8.1/10] | me: Pekne vybalansovaný film, kde smiech ide ruka v ruke so serióznymi témami. Spôsob akým film rieši vzťahy a psychológiu postáv je príjemne "vstrebateľný" hlavne vďaka chémii, ktorá dokonalo funguje medzi všetkými predstaviteľmi ústrednej hereckej štvorky. Príbeh nie je nalinkovaný, dej sa pekne vetví a diváka vždy niečim prekvapí a zaujme, čím pôsobí pútavo počas celej svojej dĺžky. Je to proste podarený film v ktorom sa mnoho podstatných faktorov (herecké výkony sú jedinečné) spojilo a zabezpečilo tak jeho celistvosť a dalo mu ten správny ráz. I was a slut. There will always be a part of me that is dirty and sloppy, but I like that, just like all the other parts of myself. I can forgive. Can you say the same for yourself, fucker? Can you forgive? Are you capable of that? (05.02.2013)

Jediná chemie v tomhle filmu je na předpis z lékárny. Miluju romance narušených lidí, ale dávám radši přednost laskavé nadsázce Garden State před touhle plouživou stagnací z předměstí, zakončenou taneční vložkou á la Napoleon Dynamite. David O. Russell přepisuje dějiny - full retard a přesto na Oscara! (14.01.2013)

Hrdinové screwball komedií se chovali jako blázni. Hrdinové Terapie láskou blázni jsou. Samozřejmě v mezích amerických indie romancí – čili jde o figurky s výstředním chováním a minimální psychologickou hloubkou, které jsou definované jenom jejich interakcí s bezprostředním okolím. Jemu sem tam ujedou nervy, ona má nymfomanické sklony, oba někoho ztratili. Teď potřebují emocionálně vyplnit uvolněný prostor a najít ztracenou rovnováhu (třeba v tanci). Víc pro pochopení příběhu a zakušení dobrého pocitu v závěru vědět netřeba. Russell vsadil na dobré herce a prudké slovní výměny, nepřekvapí tak, že mezi vrcholy filmu patří scény, v nichž po sobě křičí několik psychicky labilních postav, snímaných roztřesenou kamerou. Nejde ale o další projev „shaky cam“ syndromu. Nervní kamera je využívána v souladu s Patovým postupně tlumeným neklidem. Klidnější jsou scény u psychiatra a určitou harmonii pohyb kamery získává postupným sbližováním ústředního páru, které je však dlouho motivováno zištně, takže jistá nervozita a nejistota přetrvává. Kamera nás i v jiných scénách upozorňuje na to, co si postavy uvědomí teprve později (čtení dopisu), čím je vytvářeno napětí a vyvoláváno očekávání, jež alespoň zpříjemňuje cestu za předvídatelným zakončením. Je potěšující, že scénář oproti mnoha současným komediím nesestává jenom ze Scén a Hlášek a má také pečlivě promyšlenou strukturu (vyklenutý dramatický oblouk, chcete-li) – bez hluchých míst, s finále, v němž jsou svědomitě zužitkovány veškeré motivy. Skutečnost, že hrdina nemá své jednání plně pod kontrolou a kvůli „léčbě“ se musí naučit tančit, nijak neoslabuje důsledně androcentrický narativ (rodiče od Tiffany téměř nepoznáme, ti Patovi podmiňují rozuzlení) a také v jiných ohledech je scénář revizionistický jedině ve vztahu ke screwball komediím. Společenské normy jsou podrývány přenesením léčebného procesu z institucionálního rámce do vnějšího světa, resp. popřením dichotomie mezi „normálností“ a „bláznovstvím“. Oproti klasickým screwball komediím si zde díky realistickému kontextu (léčebna, prášky, agrese) uvědomujeme, že postavy jednají jinak, než jak je v jejich světě zvykem. Ani jedna z nich však nemusí postoupit do normálnějšího světa. Jinými slovy, všichni jsou blázni, jde jen o to, najít toho správného. 75% Zajímavé komentáře: imf, ScarPoul (25.02.2013)

Výborný herecký film. Oscarový humbuk je v tomto případě sice přehnaný a příběh neponouká žádné zapamatování hodné autorské myšlenky, ale je to těžká pohodovka s krásně vykreslenými charaktery, která je pro mě jedním z nejvíc upřímných znázornění obyčejné americké rodinky posledních let. Tam, kde autenticita spáchá sebevraždu, plnohodnotně ji zastupuje hmatatelná chemie mezi Bradleym a božskou Jennifer, která (ta chemie) mě přimrazila do sedadla a která (ta Jennifer) mi rozproudila zbylé pubertální hormony a nenechala na pochybách, že si Oscara zasloužila víc než kterákoli jiná herečka, která se nejmenuje Meryl Streep. Jedná se sice o čirou karikaturu, jak už je u O. Russela zvykem, ale vtipnou a dle nadšeného přijetí zjevně také výstižnou. (29.03.2013)

Už u Russelova předchozí snímku jsem nechápal, proč je nominován na Oscara. Tady mi to sice hlava taky moc nepobírá, ale, nutno uznat, že Silver Linings Playbook je o něco lepší než jeho předchozí film. Spíše než drama mi film přišel jako komedie, která sem tam má nějakou dramatičtější scénu. Herecký ansámbl v pohodě, Bradley potěšil, Robert taky a Jennifer… je prostě Jennifer. Ta vytáhne kdejaký průměrný film. Kdyby film měl lepší scénář, tak jdu mnohem výše. Takhle 70 % s tím, že tohle je nejslabší film, který je nominován na letošní (2013) Oscary v kategorii nejlepší film. (05.02.2013)