Pásla kone na betóne

Získať v bežnom východniarskom živote vstupenku do neba nie je také jednoduché ako získať vstupenku do pekla v partnerskom živote. Svojská komédia nedosahuje nejaké zvláštne kvality, ale svojrázne postavy, zvlášť hlavná hrdinka, ju robia dôležitou súčasťou slovenskej tvorby minulého storočia. Skôr ako odkaz príbehu zaujmú jednotlivé samostatné scény ako neformálne odovzdávanie puketu z karafiátov na schôdzi alebo dlho očakávaná záverečná svadba, kde je zaujímavých scén viac. –––– Nemaš chlopa, nemaš pravdy. (01.01.2014)

Snad více než kdo jiný složil „na stříbrném plátně“ poctu řeči Štefan Uher ve svém pozdním filmu. Nekompromisně, bděle, čiře. Ostatně jinak by ji nikterak neoslavil, ale jen zesměšnil, jak je patrno z mnoha normalizačních filmů a seriálů zasazených do moravského, resp. slováckého prostředí. Bez studu doznávám, že mi právě tyhle skanzeny folklorismu byly protivné vždycky, a to již jako dítěti. Jen slyšet, jak se ten dialekt teatrálně kolem těch krojovaných figur(in) rozléhá, mě znechucovalo natolik, že jsem často nedokázal „v jejich společnosti“ vydržet: dnes bych řekl, že ty postavy nemluvily, ale naopak – tu řeč zaživa požíraly. Jinak je tomu v této „východniarské“ komedii. V ní se všechno děje právě v řeči, která tak spontánně tryská z těch vidomých i zaslepených bytostí, vesměs dětských lidí (řečeno s Hessem), z jejich potřeb, tuh i úzkostí a strachů, vede jejich kroky a spoluutváří jejich osudy. Divákovi (a posluchači) je, jako by před ním vyrůstalo cosi prvotního, k čemu dosud nebyly sepsány slovníky a vypočteny gramatiky. A nevypočitatelní jsou i účastníci té polyfonní exploze, která se rozléhá nedohledným obloukem prolínajících se životních příběhů, jež svorně vypovídají o ženském údělu ve zdivadelněné společnosti. Jak to jde dohromady – divoká mluva a lidé davu (zde zastoupeného populární kulturou a komunálními institucemi – a zvláště sekularizovanými vdavkami)? Stýkají se právě v onom dětinství, v tom bezbranném přesvědčení o právu na štěstí, jemuž se ale vše vzpírá, což ironicky ilustrují bezpočetné trpce humorné drobnosti rozeseté jako ztvrdlé chlebové drobky na loži, bránící spánku. Nelze tak sledovat jejich počínání bez soucitu. Opakovaně se mýlí, umanutě se ztrapňují, opečovávají to postrádané – a nestárnou… (22.12.2023)

Jako lingvistická hříčka je to nesporně zajímavé, směs polštiny, slovenštiny, rusínštiny, moravštiny a určitě i ještě mnoha jiných vlivů se setkává ve východňárštině, která by měla být bezesporu uznána jako samostatný jazyk (hlavně proto, aby mohl vzniknout slovník). Film byl příliš nezajímavý, abych se věnovala něčemu jinému, než dešifrování hutoření. Matka se spustila s chlápkem, kterého prakticky neznala, dcera jde spolehlivě v jejích šlépějích. Toť vše, natočeno nezáživnou formou. (19.03.2023)

Nie je tak ťažké pochopiť prečo ten film toľko ľudí irituje a filmársky je to priemer, ale ja si ani neviem predstaviť že by sa to dalo natočiť lepšie. Tragikomické a trpké a istým spôsobom aj nadčasové. Ten hudobný motív, ktorý už použil Uher pri Kosenie Jastrabej lúky sa tu tiež hodí. (24.09.2021)

Film zaujme hezkou kamerou a skutecnymi realiemi ceskoslovenskeho socialismu. Neurazi ani herecke obsazeni. Namet taky neni spatny, ale zpusob, jakym je odvypraveny... Dalsi z rady slovenskych filmu z obdobi normalizace, ktery je pro drtivou vetsinu divaku nestravitelny. A to plati pro divaky dobove, tak dnesni. Tady tak vysoke hodnoceni nechapu. (29.12.2022)