Mistr

Pfuu, tak toto bola pomerne silná káva a prudký útok na mozgové závity diváka. Miestami mi The Master prišiel zbytočne naťahovaný, bezpredmetný, inokedy zas mimoriadne nápaditý a záživný. Teraz sa ešte rozhodnúť ku ktorej strane svoje hodnotenie prikoním. Vďaka hereckým výkonom P.H. Hoffmana a Joaquina Phoenixa je ale voľba viac menej jednoduchá. Mimoriadny zážitok, ktorý stojí za pozornosť. (09.09.2013)

Jsou filmy, které se mi opravdu nechce hodnotit skrze hvězdičky, či procenta - koncept, který je problematický u všech filmů a skoro kontraproduktivní u děl jako Mistr. Nebudu se do toho nutit, stačí snad, když film doporučím lidem, kteří chodí do kina přemýšlet a učit se, nikoliv těm, kdo si chtějí odpočinout - Mistr není lehkým filmem, není zábavný a je pramálo příjemný (pokud nepočítáte krásu jeho formy a hereckých výkonů). Největšími oporami vám v tomhle myšlenkově a tématicky opojném díle budou jeho ústřední postavy a herci, které je na scéně ztvárňují - jakkoliv vás totiž možná budou míjet myšlenky a koncepty, které Anderson zapředl mezi řádky replik a vztahů (jako první přiznávám, že bych film potřeboval vidět ještě několikrát), většinu scén budete taženi charismatem Hoffmanova Mistra a úchvatně ztělesněným uzlíkem nervů a principů v podání Phoenixova Freddieho tak, že vám to bude skoro jedno. Studie velice specifické stránky lidské psychiky? Filmová událost, posouvající PTA do pantheónu největších filmových režisérů? Čas snad ukáže... (06.03.2013)

Režisér Paul Thomas Anderson patrí k najosobitejším filmovým tvorcom súčasnej doby. Anderson je zároveň majstrom vo vytváraní atmosféry a v práci s hercami. Ako Joaquin Phoenix, charakterizujúci postavu kŕčov v tvári a "zrútenou" figúrou, tak Philip Seymour Hoffman v kreáciu muža, ktorý je síce záhadný a tak trochu šarlatán, avšak svojim tézam zrejme verí, podávajú životné výkony. Nepochybne sa k nim pridružuje aj božská Amy Adams, ako na prvý pohľad vľúdna, ale v jadre tvrdá a neústupná žena. Anderson film teda natočil a oprel sa predovšetkým o mimoriadne výkony nielen oboch hlavných predstaviteľov, ale aj ostatných hercov, najmä Amy Adams v úlohe majstrovej dominantnej manželky; všetci traja boli ostatne odmenení oscarovými nomináciami. Bohužiaľ skvelí herci a ich výkony nie sú zárukou dobrého snímku. (03.11.2019)

Zakladateľ scientológie, pán Hubbard bol extrémne netalentovaný spisovateľ. Nudné zápletky, príšerná štylistika a dramatická stavba románov, charakteristická pre jeho grafomániou diktované dielo, neviedla k trvalému zapísaniu sa medzi slávnych spisovateľov. Musel preto vymyslieť niečo iné. Vymyslel scientológiu, založenú na auditingu a personálnych testoch. Posplietal v nich psychologické teórie s vesmírnou magóriou. Ľudí to nadchlo. Zapôsobil charizmou a orientáciou na boháčov a celebrity. Ľudia sa zaujímajú o osobnosti, schopné upliesť z kombinácie literárneho hovna a štipky osobnej charizmy prosperujúci bič. Režisér pristúpil k zobrazeniu fungovania začiatkov a rozvoja cirkvi odvážne a experimentálne. Prostredníctvom útržkov liečby zlomeného a tápajúceho muža, poznačeného traumou z vojny, závislosťou na chemických nápojoch ukázal spôsoby pritiahnutia scientologických ovečiek. Vidieť aj postupnú zmenu chápajúcej hlavy cirkvi a manipulátora na mocensky pevne osadeného vodcu aj vzdorovanie trpiaceho človeka manipulácii. Výsledkom je nezaujímavé, dlhánske divadlo ukazujúce život podnikavého pošahanca a trpiaceho mladíka. Pôsobiace rovnako objavne ako ukázanie vnútorných pnutí človeka, ktorý sa odhodlal ísť na psychoterapiu. Jedno sa však režisérovi uprieť nedá - dostal sa Hubbardovi zakladateľovi pod kožu presne takým spôsobom, akým tento písal svoje literárne dielo - nasilu experimentálne pridlhé bláboly, pôsobiace úžasne novátorsky, no vo výsledku plocho fádne. (30.04.2014)

Promyšleně „nenávodný“ film, jenž mne po skončení zanechal v přesně opačném rozpoložení než Nespoutaný Django – vyšťavenost, bezradnost, nicota. Netuším a snad raději ani nechci vědět, do jaké míry Joaquin Phoenix coby magor bez příčiny za svůj výkon vděčí režijnímu vedení a do jaké vlastní psychopatii, ale faktem je, že už jsem dlouho nikoho neviděl hrát s takhle sebedestruktivním nasazením. Možná i kvůli tomu, kolik současných režisérů nechává hrát herce výhradně tváří, méně již zbytkem těla. I kdybych si z Mistra nic jiného neodnesl, jen za herecké výkony Phoenixe a Hoffmana (který má své herectví očividně více pod kontrolou než jeho kolega) by mu patřil můj pětihvězdičkový obdiv. ___ Andersonův divácky zatím nejméně vstřícný počin ale podněcuje na mnoha dalších úrovních, ať už jde o styl (dlouhé, stále více nevybalancované záběry, které nechávají na nás, jak do nich „vstoupíme“) nebo významy (věčné hledání vůdce, obsesivní potřeba cíle). Dlouhé záběry s velkou hloubkou ostrosti v rozporu s jejich obvyklou funkcí nepřispívají k lepší čitelnosti, ale naopak k pocitu uvěznění v onom navenek reálném a přitom lynchovsky bizarním univerzu. Podobně ironicky je "epického" 70mm formátu opakovaně používáno k velkým detailům tváří, které se rozléhají přes celé plátno, jako kdyby byly krajinou, po které se Anderson chce pohybovat. ___ Přijde mi, že o krizi maskulinity, o mužích s prázdnými životy a žádnými jasnými cíly, naposledy srovnatelně sugestivně pojednávaly filmy hollywoodské renesance (Malé životní etudy, Dlouhé loučení, Prsty). Anderson ale problematiku posouvá ještě dál, když ústředním tématem filmu činí hledání kořenů této frustrace a nejpodivnějších způsobů jejího překonání. Nemotivovaného (ne)hrdinu vsazuje do kontextu poválečné americké společnosti, která se toužila vrátit ke statu quo, jenž se ale mezitím kamsi vytratil. Neuspokojivé vyprávění s mnoha záměrnými dírami a hluchými místy je tomuto zoufalému pátrání po záchytném bodu plně podřízené. Stejně jako Freddie v téměř parodické scéně na poušti (kdy je směřování za neexistujícím cílem proměněnou v zábavnou aktivitu), také film směřuje k horko těžko viditelnému bodu kdesi v dáli. A stejně jako Freddie slepě (místy doslova) následuje Dodda v domnění, že on je tím skutečným mistrem, tím, kdo by mohl zosobňovat jeho ideální já (viz scéna večírku, snad odkazující k nudie-cutie filmům z 50. let), můžeme se i my domnívat, že víme, kam film směřuje. Není však mistra, který by naše domněnky potvrdil, nebo vyvrátil. Vedení Anderson přenechává divákovi, čím jednak varuje před náchylnosti kteréhokoli člověka v kterékoli krizové době k hledání již ozkoušených východisek, a jednak přispívá k výrazné variabilitě výsledných diváckých zážitků. O tom svém mohu jistotou napsat jen tolik, že nebyl příjemný a že si jej chci zopakovat. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, FlyBoy, zencitizen (23.01.2013)