2 dny v New Yorku

Francouzka Julie Delpy si natočila takovou vztahovou oddechovku, kde hlavní sílu mají dialogy. Taky se v ní ale objeví dost zvláštní lidi a někdy i dost zvláštní umělci. Chris Rock je tu pak ten nejnormálnější člověk, co se snad v té době procházel New Yorkem. Kupodivu. Takový fajnový odpočinkový kousek. Žádná hitparáda, ale potrhlá francouzská rodinka nemá chybu. Když už nic jinýho, tak kvůli ní to stojí vidět. (14.09.2013)

Tak moc jak jsem byl nadšen scénáři, které Julie Delpy napsala pro Linklaterovou trilogií, tak moc jsem byl tentokrát zklamán. Těsil jsem se na další porci inteligentních, ze života odkoukaných a svižně odsýpajících dialogů. Místo toho se mi dostalo vrchovaté porce křečovité trapnosti, která se sice snažila předstírat hluboké zkoumání vlastního nitra a duševních pochodů, ve skutečnosti se tu však jen tak bez cíle motala a zoufale se mi pokoušela namluvit, že to všechno má nějaký smysl. Víc otravné než zábavné, spíš utahané než svižné, ukecané přesto prázdné. (19.01.2017)

Prvý film bol neznesiteľná neznesiteľnosť, druhý je vcelku vtipná neznesiteľnosť so solídnym tempom. Dôvod vidím vo väčších režisérkinych skúsenostiach v....réžii a asi aj v živote. Postavy nie sú z nášho sveta, takže ak by ste chceli hľadať vo francúzskej rodinke ako ekvivalent niekoho z väšho okolia, tak prvoplánové postavy nenájdete. Ale občas dokážu priniesť vtipný moment. Delphy sebavedomo pracuje s motívmi, čím ma príjemne prekvapila. Taká smrť je na každom kroku. No a ak chcete vidieť film, kde je najsympatickejším človekom Chris Rock, tak tento je na sto pro jediný. (21.12.2015)

Takové lepší tři hvězdy. Filmy Julie Delpy jsou určeny především milovníkům Paříže a tento i New Yorku. Protože se mezi ně řadím a film byl většinou vtipný, nikoli však nablblým či fekálním humorem, byla jsem spokojena. Ostatně střet americké a francouzské kultury je vděčné téma a málokdy se dá pokazit. (06.06.2012)

Přirozenost Linklaterových (nebo dokonce Rohmerových?) klábosivých, přísně racionálních filmů byla upozaděna ve prospěch introspekce tak důsledné, že se rozumovému uchopení vzpírá, čím má film blíže některým Allenovým výletům do světa fantasy. Oklikou Delpyová do děje vnáší faustovský motiv se zaprodanou duší a Vincenta Galla, který protentokrát zůstal sám sebou (což neznamená, že byl méně divný než obvykle). Rozporuplný závěr vnímám jako logický posun v protagonistčině vývoji. Navíc jde o posun zohledňující celospolečenskou atmosféru nejistoty. Marion už nespoléhá na podporu, která přijde z vnějšího světa (tedy od partnera). Pochopila, že spásný bod musí objevit sama v sobě. Duchovní rovina filmu nedominuje, jenom jej zajímavě, třebaže ne úplně elegantně, rozšiřuje nad rámec nezávislé konverzační komedie. Motorem druhých 2 dnů jsou stále agresivní dialogové výměny obohacené o prvek jazykového neporozumění. Hyperbolizovaná neomalenost francouzských návštěvníků přivádí humor až na hranu vkusnosti. Nemají zábrany a zůstávají sami sebou, čím jsou sympatičtí i nesnesitelní zároveň. Totéž by se dalo vztáhnout na film jako takový, nikoli však na Chrise Rocka, který překvapivě neexhibuje a z celého toho panoptika nakonec působí nejrozumněji. I když zrovna zaujatě konverzuje s papírovým Obamou. 75% (18.05.2012)