Tenkrát v Anatolii

První dojem byl silný, krásné statické záběry na ponurou krajinu a v pozadí se odkrývá rutinní vyšetřování a jeho aktéři, kteří prožívají běžné problémy v turecké společnosti. Vizuál je skutečně působivý (kvůli té noční scéně na prašné silnici si film možná pustím časem znovu), ale obsahově mě film nedokázal pohltit, a to jsem se opravdu snažil přijmout režisérův rukopis a dost pomalé tempo filmu. Možná budu po druhé projekci časem moudřejší. Nutno podotknout, že to byl asi můj úplně první turecký film (určitě jeden z prvních). P.S.: Rád bych také zmínil úžasnou práci se zvukem (bouřka, pitva). (05.04.2012)

Putovanie jablka, rozprava o nepravdepodobnej smrti ako leitmotív, vnútorná odcudzenosť postáv voči svetu v ktorom sa nachádzajú, Tiryakiho kamera zaostrujúca na smutné pohľady a zachytávajúca banálne rozhovory policajných vyšetrovateľov, krásna dcéra nepekného otca pôsobiaca ako zjavenie z iného sveta a dážď dopadajúci na okná auta počas jazdy krásnou a pustou krajinou Anatólie. Ceylan opustil vzťahy svojich hrdinov ako ich poznáme z jeho predchádzajúcej tvorby a vybral sa inou cestou naratívnych postupov a vizuálnych štylizácií. Príbeh je stále komorný ale zbavený akejkoľvek drámy. Všetky skutočnosti a motivácie sú tu prezentované len v náznakoch a nikdy nie sú explicitne vypovedané. Celý čas tu vnímame len akúsi banálnosť rozhovor, ktorá nám ale dopomáha spoznať postavy trochu z iného uhľa. Nie je to esencia nudy, ale systematicky budovaný realizmus. V rámci súčasnej autorskej tvorby je Ceylan neprekonateľný a s výrazným osobitým rukopisom. A aj keď sa možno nejedná o jeho najlepšie dielo, Anatólia a jej príbeh má na to rezonovať ešte pekne dlho v mysli diváka. Či už ho príjme pozitívne, alebo nie. (30.05.2015)

Ve způsobu uchopení témat je tu poměrně znatelná podobnost s některými filmy rumunské nové vlny (Policejní adj., Aurora...), Tenkrát v Anatolii se ovšem nespoléhá na pouhý pozorovatelský realismus, ale mistrně využívá snad všechny prvky filmové formy i stylu. Vzniklo tady tak dílo, které nejen že jen tak mimochodem podává košatou výpověď o současném Turecku a představuje několik nesmírně živoucích a uvěřitelných postav, ale svojí řemeslnou brilancí se vymaňuje ze škatulky "řadového" festivalového zázraku a přibližuje se tomu nejlepšímu ze světového filmu. (07.03.2012)

Zatímco klasické tituly turecké kinematografie výrazně cílí na příběh a jeho dějové zvraty, filmy jednoho z proslulých současných autorů Nuri Bilge Ceylana, jehož tvorbu si hlídá a opakovaně oceňuje canneský festival, nabízejí odlišný druh "zábavy", v němž mizí falešný tón a dění je podřízeno atmosférickému vykreslení samotného trvání. Příběh je minimalizován i v tomto, zatím posledním Ceylanově snímku – vhodněji řečeno velkolepém metafyzickém, až apokalypticky vyčerpávajícím průniku do peripetií jedné noci, rozednívání a dopolední sychravosti ve společnosti skupiny vyšetřovatelů, kteří se ve ztemnělém zahaleném okolí anatolského města Keskin (v němž obdobný případ sám jakožto doktor prožil jeden ze spoluscenáristů) pokoušejí dopátrat pohřbené oběti, jejíž vrah účastnící se jízdy mlží a vědomě zaměňuje či jen nedokáže skrz noc identifikovat místo, kde čin v opilosti dokonal. V průběhu trmácení a zdlouhavých (jako tyto věty), odbíhajících rozhovorů v automobilech se výprava rozhodne navštívit venkovské hostitele a občerstvit se, než konečně ráno vyjmou tělo z půdy, registrují okolnosti a pořizují protokolové formality, přičemž na nezkráceném podání realistických detailů se nic nemění a zachvácený divák doputuje spolu se ztrhaným prokurátorem Nusretem, komisařem Nacim, doktorem a společníky až zpět na stanici a své vyprahlé, ztěžklé pocity únavy stěží dovede oddělit od zadumaně nehybného stavu Nusreta, sledujícího během pitvy všední dětský povyk na školním hřišti. Exkurze za zvolněnými odstíny krimi či road-movie hasne v prázdném, nezvučném (ne)uzavření. (09.01.2014)

Drama, které má svůj vlastní čas i optiku a zatímco odposloucháváme bezvýznamné dialogy o jogurtech, rdousí nás tureckým medem. Mnoho nezapomenutelných a o současném Turecku vypovídajících scén (pasáž ve starostově domě je geniální, stejně jako celé ohledávání a odvoz mrtvoly), krásné záběry na přírodu a kutálející se jablka, uvěřitelné postavy s ještě uvěřitelnějšími břemeny a krutý závěr v márnici. Takových filmů moc není. (30.06.2014)