Tenkrát v Anatolii

Zatímco klasické tituly turecké kinematografie výrazně cílí na příběh a jeho dějové zvraty, filmy jednoho z proslulých současných autorů Nuri Bilge Ceylana, jehož tvorbu si hlídá a opakovaně oceňuje canneský festival, nabízejí odlišný druh "zábavy", v němž mizí falešný tón a dění je podřízeno atmosférickému vykreslení samotného trvání. Příběh je minimalizován i v tomto, zatím posledním Ceylanově snímku – vhodněji řečeno velkolepém metafyzickém, až apokalypticky vyčerpávajícím průniku do peripetií jedné noci, rozednívání a dopolední sychravosti ve společnosti skupiny vyšetřovatelů, kteří se ve ztemnělém zahaleném okolí anatolského města Keskin (v němž obdobný případ sám jakožto doktor prožil jeden ze spoluscenáristů) pokoušejí dopátrat pohřbené oběti, jejíž vrah účastnící se jízdy mlží a vědomě zaměňuje či jen nedokáže skrz noc identifikovat místo, kde čin v opilosti dokonal. V průběhu trmácení a zdlouhavých (jako tyto věty), odbíhajících rozhovorů v automobilech se výprava rozhodne navštívit venkovské hostitele a občerstvit se, než konečně ráno vyjmou tělo z půdy, registrují okolnosti a pořizují protokolové formality, přičemž na nezkráceném podání realistických detailů se nic nemění a zachvácený divák doputuje spolu se ztrhaným prokurátorem Nusretem, komisařem Nacim, doktorem a společníky až zpět na stanici a své vyprahlé, ztěžklé pocity únavy stěží dovede oddělit od zadumaně nehybného stavu Nusreta, sledujícího během pitvy všední dětský povyk na školním hřišti. Exkurze za zvolněnými odstíny krimi či road-movie hasne v prázdném, nezvučném (ne)uzavření. (09.01.2014)

Jo tenkrát v Anatolii, kde světlomety aut spojené s prachem cest vytvořily zvláštní úkaz v noční krajině? A tenkrát v Anatolii, jak si vichr pohrával s harampádím na dvorku a dozrálé jablko dokonalo svou kopcovitou pouť ve vodní zátočině? Bylo to tenkrát, kdy se v Anatolii stala vražda a taková nesourodá skupinka chlapů různých profesí vodila vrahy po jejích magických místech, za účelem nálezu oběti? Přesně - vzpomenu si jistě i po letech na drobná odhalení osobních zákulisí uprostřed mezipracovních hovorů unavených mužů, na atmosféru letmých setkání s lidmi, které už možná nikdy nepotkáte, na jediný pokus o vtip i na jeden hrůzostrašný pohled přímo do kamery... Ten film žije svým životem, nepřetržitými zvuky přítomnosti a velkým citem pro přírodu a vše, co nás obklopuje, takže všímavým jedincům dokáže evokovat okamžiky, které sám zažil a dokázal vnímat jejich krásu, jedinečnost, neopakovatelnost... a taky dává sakra najevo, jak všechna ošklivost pochází od člověka. Ceylanova tvorba něčím připomíná styl Sama Peckinpaha, jen je daleko realističtější, tím pádem málo překvapující, někdo by řekl o ničem, já jsem však po jeho "Městečku" zhruba tušila, do čeho jdu, takže nemohu být zklamaná, naopak... Jen být já tenkrát v Anatolii, seženu si urychleně turecko-německý slovník ... :-) (22.08.2014)

Putovanie jablka, rozprava o nepravdepodobnej smrti ako leitmotív, vnútorná odcudzenosť postáv voči svetu v ktorom sa nachádzajú, Tiryakiho kamera zaostrujúca na smutné pohľady a zachytávajúca banálne rozhovory policajných vyšetrovateľov, krásna dcéra nepekného otca pôsobiaca ako zjavenie z iného sveta a dážď dopadajúci na okná auta počas jazdy krásnou a pustou krajinou Anatólie. Ceylan opustil vzťahy svojich hrdinov ako ich poznáme z jeho predchádzajúcej tvorby a vybral sa inou cestou naratívnych postupov a vizuálnych štylizácií. Príbeh je stále komorný ale zbavený akejkoľvek drámy. Všetky skutočnosti a motivácie sú tu prezentované len v náznakoch a nikdy nie sú explicitne vypovedané. Celý čas tu vnímame len akúsi banálnosť rozhovor, ktorá nám ale dopomáha spoznať postavy trochu z iného uhľa. Nie je to esencia nudy, ale systematicky budovaný realizmus. V rámci súčasnej autorskej tvorby je Ceylan neprekonateľný a s výrazným osobitým rukopisom. A aj keď sa možno nejedná o jeho najlepšie dielo, Anatólia a jej príbeh má na to rezonovať ešte pekne dlho v mysli diváka. Či už ho príjme pozitívne, alebo nie. (30.05.2015)

Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy u filmu viděl takhle výtečně propojenou a zároveň vzájemně vyrovnanou formální a stylistickou složku. Vyprávění neustále odsunuje jakékoliv větší pídění se po motivu kriminálního činu, nehledají se stopy, nejsou podávána hlášení, není tu perfekcionistická touha ukazovat policejní práci. Pátrací linií prostupují jednotlivé kontemplativní dialogy (o ženě, která věděla, kdy zemře) a kromobyčejné diskuze (večeře ve vesnici), a to i když jsou jakkoliv vůči sobě kontrastní, zapadají do sebe. Film vytváří specifický mikrokosmos znásobený „nehudební“ atmosféričností, kde všechno nahrazuje síla obrazu, spočívající v jemném, ale nikoli přehnaném užití detailů a neustálém přehledu kamery o všech osobách na place. Příkladná ukázka toho, co vše je možné vytěžit z vlastně úplně obyčejného příběhu. (01.05.2012)

Ve způsobu uchopení témat je tu poměrně znatelná podobnost s některými filmy rumunské nové vlny (Policejní adj., Aurora...), Tenkrát v Anatolii se ovšem nespoléhá na pouhý pozorovatelský realismus, ale mistrně využívá snad všechny prvky filmové formy i stylu. Vzniklo tady tak dílo, které nejen že jen tak mimochodem podává košatou výpověď o současném Turecku a představuje několik nesmírně živoucích a uvěřitelných postav, ale svojí řemeslnou brilancí se vymaňuje ze škatulky "řadového" festivalového zázraku a přibližuje se tomu nejlepšímu ze světového filmu. (07.03.2012)