Láska v hrobě

Ten film je docela dobře natočený. Je tam hodně momentů nepříjemných na pohled a je dobré, že ve střižně nezmizely. Doufám, že nám chtěl režisér jen ukázat jeden život dvou bezdomovců, protože jestli chtěl něco víc jako empatii, soucit, tak to nemohlo absolutně vyjít. Ti dva žili, jak chtěli a jak také hrdě proklamovali. Prý chtějí žít svobodně, ovšem to, že byli otroky alkoholu, tudíž nesvobodní, si jaksi uvědomit nedokázali. Skončili, jak skončili a je to jejich věc. (15.03.2014)

Bojuju s pocitem jistého odporu k tomu, co jsem právě viděla s pocitem objektivního ohodnocení natočeného dokumentu. Jsem jako ten pštros, který se snaží strčit hlavu do písku a brání se nahlédnout do skutečného života některých lidí. Kecám. Dívala jsem se od začátku do konce, ale zrak jsem občas klopit musela. Líbačka a osahávání v zatuchlé hrobce, kde leželi na pročůrané matračce byla silná káva i pro mě. Nicméně ten pocit, že i to poslední co máte, vám jednou zdemolují, vyhodí a vy se najednou nemáte kam schovat, musí být pro lidi bez domova silně bolestný. Jany mi bylo líto. Dětství na draka, slušně napsáno, a bez výchovy vhozena do světa. Dopadla jak dopadla, stále s vírou v lepší život se slzami koulejícími se po tváři, mě občas rozesmutnila. Snažila jsem je pochopit, ale došla jsem k závěru, že se budu bránit zuby nehty takhle dopadnout ... Každopádně hudba byla zvolena velmi pocitově. Tichá a depresivní. Jako celek hodnotím film kladně. (10.11.2015)

LFŠ 2012: Dokument přináší ojedinělou sondu do života dvou bezdomovců, která ukazuje, jak se dá přežívat a také to, že ani v takových podmínkách nemusí člověk ztrácet určitou lidskost. SPOILER: Trochu mi přišlo, že nebyl dostatečně zachycen konečný rozklad, který způsobil alkohol, ale nejspíš to nebylo za daných podmínek ani možné. (03.08.2012)

Historky z před záhrobí. Na téma bezdomovectví lze určitě natočit spoustu dokumentů mnoha způsoby, lze polemizovat o tom, jestli bylo dostatečně sděleno, proč se pozorovaný subjekt do takové životní situace dostal atp. To podstatné z mého pohledu ale je, aby divák fenomén bezdomovectví z filmu dostatečně pochopil, pocítil atmosféru té (zdánlivé) bezvýchodnosti. A je celkem jedno, jestli je dokument ve snaze posílit autentičnost nasnímán kamerou za pár korun, jaká hudba doplňuje obraz a jestli vůbec. Lásce v hrobě se to nejen dle mého názoru dostatečně dobře podařilo. Vondráček svým pasivním přístupem (bezdomovcům nepomáhá, respektive oni pomoc ze zásady odmítají) rozehrává několikaleté sledování party hic na jednom opuštěném pražském hřbitově, kde se postupně vyprofilují dva hlavní aktéři (Jana a Jan). !SPOILER! Exponenciální průběh jejich života, který je plný sebeklamu a zdánlivé svobody, se obtiskává i do filmové formy - hřbitovní část, kde oba dva přežívají v relativním klidu, zaujímá největší část. Po vyhnání na ulici nemají události dlouhého trvání, dvojice se rozděli - láska je ta tam, Jana žebrá, krátce nato umírá. Z Honzy se stává totální troska. Režisér finální části nevěnuje příliš prostoru a účelnou zkratkovitostí dává vyniknout především předešlé hřbitovní "idylce". [==] Dramatická Valdobrevova hudba mi do filmu sice vůbec neseděla - dělat z toho strašně osudovou lovestory, která se navíc lusknutím prstu vypaří jako pára nad hrncem, je trochu přitažené za vlasy, ale jinak je Láska v hrobě jako časosběrný dokument poměrně působivý a donutí člověka přemýšlet o životních cílech a hodnotách. (14.10.2014)

Láska v hrobě mě několikrát dohnala k hysterickému smíchu. K řadě výjevů jsem nenašel vhodnější diváckou odezvu. Dokument se zdržuje otevřeného komentáře sociálních poměrů, což neznamená, že nejsou přítomny ve formě poznámek na okraji. Letmá zmínka k rozpočtu na rekonstrukci krchova [70 míčů], obnášející likvidaci provizorních přístřešků živých lidí, je výmluvná. Jestliže se u třeštíkovských časosběren někdy potýkám s pachutí voyeristického sadismu [i když jde ASI o dokumentaristické sebezapření], Vondráček v tomto směru proti srsti není. Nejspíš to je tím, co nezůstalo ve střižně, vtipné momenty, odlehčující hrůzu svobodného živobytí - zlitá Jana mudrující, že v Bémově rybí polévce "plave nějaká ploutev", Honza šplhající na hrobku, aby vyzpíval Janě lásku, nebo když kolozubými ústy zlomyslně komentuje práci "otroků", hřbitovních dělníků. Tyto vzácné okamžiky nejenže svědčí o tom, že život bezďáků není jen hlad, chlast, zima a holistní utrpení, nýbrž skrze dobrodružnou autenticitu uvádějí do hanby ustaraně otročící diváky hned dvakrát - poprvé, že takovou bídu dovolíme, podruhé, jak banálně na rozdíl od srdnatého Jana a zkoušené Jany žijeme a umíráme. Nejsilnější divácký zážitek za hodně dlouhou dobu. Čistých pět. (13.09.2014)