Hledání Jana Wericha

Na začátku tohoto dokumentárního filmu stál rozhovor Víta Olmera s v té době zakázaným Janem Werichem pro pořad Račte vstúpiť!, pořízený roku 1977. Unikátní snímek, který byl dlouhá léta považován za ztracený Olmer použil v konfrontaci s aktuální současností, aby posléze zjistil, že myšlenky zemřelého velikána pozoruhodně korespondují s dneškem. (17.12.2011)

Čím začít? Tak pro pořádek: Olmerův "poslední" rozhovor s Werichem je ve skutečnosti z roku 1977 a definitivně poslední interview televizním kamerám poskytl již vážně nemocný Werich štábu režiséra Josefa Dlouhého 11. prosince téhož roku. Tím padá veškerá aureola tohoto paskvilu, který je vším, ale rozhodně ne dokumentem. Neexistuje scénář, chybí důvod a schází smysl. Namísto toho jsme svědky zoufale trapné ankety mezi cikány, dělníky, nezaměstnanou lůzou, rozčílenými seniory, demonstranty, dětmi ze škol a jako bonbonek je mezi zpovídané zařazen i Jiří Paroubek, který si je jist, že by Werich s Voskovcem stáli na jeho straně barikády. A výsledek? Nic jsme se nedozvěděli ani o dnešní společnosti, najmě o Werichovi. Neustále bylo opakováno několik jeho výroků o blbosti, ale sám dokument nepřinesl myšlenku žádnou. Celé to smrdí protekcí a vyhozenými penězi, přitom stačilo odvysílat samotný desetiminutový rozhovor a nevytvářet k tomu takový nepovedený tyjátr. Lid se nebaví a Werich přišel zkrátka. (20.02.2012)

Druhá hvězdička za posledních 10 minut původního záznamu z roku 1977 (poslední rozhovor s Janem Werichem, na který jsem se hlavně těšil). Zbytek dokumentu je jinak téměř o ničem. O Janu Werichovi (nebo spíš jeho odkazu) se sice občas mluví, ale dokument se jinak zaměřuje spíš na současnou neuspokojivou politickou a sociální situaci... primitvní rozhovory s nezaměstnanými, romy, dělníky, důchodci, školáky dokumentu také zrovna moc nepřidávají, ba naopak mu spíše škodí. Pohled na starého, téměř hluchého a nemocného Jana Wericha byl pro mě velmi smutný a hodně mě mrzí, že tento velikán nedostal během své kariéry díky tehdejšímu režimu více prostoru. A je věčná škoda, že se nakonec musel vzdát své možná životní role v jedné z prvních Bondovek, která mohla o jeho výjimečnosti dát vědět celému světu. (15.12.2011)

Zajímalo by mne, co to vlastně Vít Olmer hledal? Jan Werich to určitě nebyl. Rušivá roztřesená kamera Davida Hahna snímaná z ruky, podivné obrazové experimenty (pseudoumělecké švenky, snímání interview přes větev stromu), k tomu naprostý synkretismus Olmerovy ,,cesty" - meeting extrémní levice, Romové, Paroubek, nezaměstnaní, nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, děti v základní škole, Vít Olmer hladící po tváři romskou sociální pracovnici... A nejzajímavější je asi ekonomický koncept - pan režisér si koupil dodávkový Mercedes a nechal ho polepit Werichovými citáty, aby mohl natočit sotva hodinový dokument? Tohle se prostě muselo vyplatit... (15.12.2011)

V podstatě nezajímavý a nijak nepřínosný mišmaš, a lá Olmer no, ale ano, historie se skutečně opakuje a to nemusím být ani jasnovidec, abych dovedl vidět do budoucnosti. Ten Paroubek tam ale skutečně seděl, myslím si, že před Jyrkou by si pan Werich srdečně odplivl. Pan Werich by byl novou dobou, příchodem demokracie do čekystánu natěšený asi jako většina naivních lidí tenkrát, ale později s příchodem určitých lidí a jejich praktikování šokové terapie by jeho nadšení hodně rychle vyprchalo a to nemluvím radši ani o dnešku, myslím si, že by byl něco jako Karel Kryl. Poslední rozhovor good, "blb se skutečně jako blb narodí a taky zemře". Malé plus; jako filmového fandu, mě potěšila informace že pan Werich měl rád herce Redforda a Newmana a herečku Streisand, kdy se s docela velkou razancí zmínil i o jejím židovském původu (což se konkr. tady u nás moc nenosí), kterou sice vůbec nemusím, ale budiž.. O ničem:-( (15.12.2011)