Čtyři mouchy na šedém sametu

Argento opět uspokojil. Příběh sice, jak už to občas bývá, trochu mdlý, ale natolik dobře natočený, že těch sto minut uběhne jako voda a závěr, i když trošku vytušitelný a bez větší invence, neurazí, zvlášť poslední zpomalovačka pobavila. (kdo viděl, jistě ví). Po dokonalém "Ptáku s..." možná pro někoho trochu zklamání, ale příznivci režiséra jistě zaplesají a poznají zde svého Daria, ať už jde o obrazomalebnost, tak o vcelku slušně šťavnaté vraždy. To že se potenciál dal využít mnohem lépe, a že spousta detailů a scén zůstala nedořešena popřít nemohu, ale i tak jsem celkem spokojen. Navíc se zde objevilo, to co jsem miloval od dětství a snad už jsem na to i narazil v jiném filmu, a to zjištění z oka mrtvého, co bylo posledním obrazem, na kterém jeho zrak spočinul. Michael Brandon je Muž na svém místě, ale trošku mi vadilo, že jsem v něm pořád viděl Dempseyho (což však jen můj problém). Bud Spencer v roli, kde nedává pořád někomu nakládačku a netváří se při tom jako při zabijení mouchy, stojí taktéž za zmínku. Nakonec k hudbě. Morricone dobarvil film svou osobitou notou, ale osobně bych byl raději, kdyby soundtrack natočili Deep Purple, jak se původně plánovalo (nic proti Mistrovi, ale vážně by mě zajímalo, co by mí oblíbenci ve svých zlatých letech vyprodukovali). Umocňujde se však ve mně pocit, že pro docenění lepší vychutnání si Argentových filmů, by byla vhodná víc jak jedna projekce. (06.02.2010)

Beta verzia Deep Red, kde napätie budujú hlavne očakávania, kam Argento umiestni v ďalšej scéne kameru. Vizuálne uhrančivé giallo s prekrásny, hudobným introm, meniace sa v posledej tretine aj na vcelku koherentný film. Škoda, ako veľmi tlačí Argento na rozprávanie príbehu a thrillerovú časť, kde stráca pôdu pod nohami tak intenzívne, ako postavy jeho filmov strácajú krv. Ako samostatný film 4 muchy... až tak neobstoja, ako medzispoj medzi Vtákom s kryštálovým perím, Mačkou s dediatimi chvostami a Deep Red zaujímavé sledovanie pilovania autorského štýlu, prešľapov, požiadaviek producentov a neotrasiteľných elementov jedného z najviac cool euróspskych subžánrov. (31.10.2022)

5/10 Priemerné giallo od majstra. Má to svoje momenty, i keď vizuálnych hier je tu pomenej (hlavne záverečná scéna), pointa je tiež ok, no to množstvo wtf a akože "vtipných" momentov je tu aj na Argenta priveľa. Neviem, či sa mi niekedy tento kultúrny šok podarí prekonať, ale aj po rokoch pozerania Argentoviek tomu nerozumiem. Čerešničkou na torte je Bud Spencer. (07.06.2015)

Tak copak to tu máme tentokrát - hrdinův sen o popravě, vrahův flashback z vypolstrované cely, prapodivný (a skvěle vysvětlený) obraz sejmutý z oka vrahovy oběti, další typický giallovský hudební motiv (by Morricone), další zábavné komické figurky (neschopný homosexuální detektiv, šikanovaný pošťák, Bud Spencer!) a scénky (rozhovor homosexuálů, předváděčka rakví) a luxusně zpomaleně nasnímaná závěrečná autonehoda. Parádní kamera, parádní režijní nápady. SPOJLER: Výborná byla smrt detektiva, při níž se dojemně uzavřel kruh jeho pozoruhodné kariéry. A když si vrah přijde pro tu rozkošnou hnědovlásku do jejího potemnělého bytu a vy čekáte, kdy ze tmy za ní vypluje ta jeho úchylná maska... (13.11.2011)

Velmi chutné giallo mistra Argenta s patřičně zamotanou zápletkou točící se kolem vraha vyděrače, jehož motivace a totožnost mi zůstala utajena až do samotného závěru. Mimo stylově provedené vraždy potěší i výkon westernově nabručeného Buda Spencera, vynikající černohumorná vložka s výstavou nejnovějších modelů rakví a erotikou nasáklá Francine Racette. Na giallo se nedá koukat s vysokými nároky na logickou strukturu vyprávění a mnohdy musíte odpustit i poněkud horší herecké výkony, ovšem zde jsem výraznější mouchy v tomto ohledu nezaznamenal, ty čtyři ( a dějové významné) z názvu se nepočítají. A na závěr jedna zajímavost, scéna s vylidněným parkem a následným útokem ve stínech skrytého vraha se objevila v témže roce i v Martinově Lo Strano vizio della Signora Wardh, asi jen náhoda, kdo ví. (14.11.2014)