V zajetí démonů

Jeden by neřekl, že se ještě dá ze suchého hadru tisíckrát omletých bububaráků vyždímat něco, u čeho by běžně posedlý divák s vrčením nekoulel očima, až by mu lezlo bělmo, otráveně nekroutil hlavou o třistašedesát stupňů a znuděně si při projekci nevrzal dveřmi, aby se aspoň trochu bál. Kupodivu dá. Po sračkovitém Insidious se malajský, Pilovitý trpaslík opět postavil na špičky a splácal žánrový enitopf, ve kterém zručně rozmixoval všechno od Exorcisty, přes Amythiville až po Blervičskou Babu Jagu tak, že to má výbornou atmosféru, postrádá to tu obvyklou hodinu opruzu, kdy čekáte, než vrznou první dveře a vyjasní se rodinné vztahy a bubá se pěkně hned ze startu, a to tak, že velmi. Je každopádně zajímavé, že všechny ty jakože "skutečné" strašidelné domy se nacházejí v nějakých amerických prdelích, končících na "ille". Asi jsem teď odhalil nějakou démonologickou souvislost, která ještě nikoho nenapadla. Anebo ne. Asi rok bych totiž strašně potřeboval, aby moji starou konečně něco zatáhlo do sklepa a sežralo. A furt nic! A to bydlím ve ville, démone, ty debille! (26.07.2013)

Mnohem, mnohem víc než prachobyčejná duchařina. Opravdový "strach" dnes zažívám už jen u Wanových filmů (veškeré lekačky mě dávno nechávají chladným), toť silný argument. Čtyři hvězdy nakonec proto, že Insidous měl mnohem lepší zakončení, a také z toho důvodu, že mi to s nabobtnávající stopáží přišlo... ehm... čím dál více (až neúnosně!) přitažené za vlasy. Ale ta atmosféra... TA ATMOSFÉRA!! Ohromný dík patří čtenářům MovieZone, kteří do posledního (narvaný Světozor) vědí, jak se chovat v kině. Takhle hrobové ticho jsem nezažil. (23.07.2013)

Prozatím nenadšená spokojenost, Wanovo renomé a nebývale pozitivní ohlasy vyhnaly mé očekávání asi příliš vysoko. The Conjuring je velice kvalitní oldschoolovou duchařinou, která si bere inspiraci všude možně. Z ohraných prvků a klišé míchá Wan svou režijní zručností chutný atmosférický koktejl. Příběhová neoriginalita mi u hororů vůbec nevadí, ba právě naopak - jsem rád, že existují šikovní filmaři, kteří se nestydí točit vybroušené klasické žánrovky (byť schematické). Bohužel mi trochu vadí, když se s těmi klišé pracuje nevynalézavě. The Conjuring je totiž sázka na jistotu. Funguje? Jo, jasně že funguje. Předchozí Wanův film Insidious ale hororově fungoval ještě o něco lépe (alespoň na mě tedy), protože výchozí neoriginální námět něčím okořenil (Kdo mohl tušit, že v závěru dojde k něčemu jako je "astrální cestování"? Nikdo. Kdo může u The Conjuring vytušit, že v závěru dojde k vymítání? Nejpozději po půlhodině asi každý) a měl vymakanější a vynalézavější lekačky (vzpomeňte na chodícího chlápka před oknem). Důsledkem toho byl děs v Insidious intenzivní a zažírající se pod kůži, kdežto tady se po většinu času pohybujeme jen v mantinelech příjemného strašení. A pak je tu ještě podivná linie s panenkou Annabelle, která mi přišla jednak nevyužitá, jednak neukončená. Přestože se zatím nemohu ubránit takovéto kritice, považuju The Conjuring za velmi povedený kousek, který je nutné vidět a který se bezpochyb umístí v mé letošní hororové topce. Každopádně se těším, co s filmem udělá budoucí samostatná noční projekce s hlavou blízko monitoru a zvukem pěkně do sluchátek. Třeba to potom na těch pět hvězd vyleze. (29.07.2013)

,,JE TO NĚCO, CO NIKDY NEKRÁČELO PO ZEMI V LIDSKÉ PODOBĚ. NĚCO DÉMONICKÉHO..…“ /// Démonologové Warennovi v případu, kterej byl až doteď drženej pod pokličkou a barák, do kterýho nechtěl vlízt ani pes. Kurevská porce strašení (minimálně jednou jsem se lek, až mi změk!) a vůbec za to nemohli ty hodiny, který se zastavovali v 03:07. Sledovat Warennovi v akci jistě bude bavit všechny paranormální fandy. A jestli jsou stejní strašpytlové jako já (a můj syn), tak budou s mírou strašidelnosti a s citem pro děs naprosto spokojeni. Stejně jako v V moci ďábla. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen ty podle skutečnosti. 2.) Jmenuji se … Bathsheba! 3.) Furt se mě nějaká svině ptá, jestli mně chyběla. 4.) Thx za titule ,,-OverLord-“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ **** (14.10.2013)

raději sice dávám přednost subtilnějšímu strašení, dovedu si ale užít i tu kapkou rodinného sentimentu říznutou, nevkusně nadnesenou duchařinu, jakou se ukázal být The Conjuring. od režiséra Jamese Wana jsem po Insidious čekal alespoň několik "infarktových momentů", důsledněji promyšlenou mytologii i daleko hutnější atmosféru, kterou by v tomto případě podpořilo sevřenější vyprávění a snaha po citlivém ozvláštnění myriády motivů popůjčovaných z osvědčených klasik žánru. nicméně jak známo, hrůzu ve filmu i ve skutečnosti vzbuzují především intenzívní smyslové vjemy a struktura vyprávění se tak přirozeně jeví druhořadá ve srovnání s kamerou a hudbou a zvukem, přičemž právě v těchto oblastech se nacházejí největší přednosti The Conjuring. obvyklé budování napětí v průběhu celého filmu ustoupilo fragmentaci do dílčích scén s vlastní gradací napětí, z nichž každá nabírá na intenzitě ve srovnání s předcházející a dochází tak méně plynulému, zato však lépe rytmizovanému vývoji až k výživnému finále. film se ovšem může touto optikou jevit i jen jako chatrným scénářem nepřesvědčivě přemostěný sled scén usilujících pouze o bezprostřední citový efekt a v důsledku toho i jako bezvýrazný celek nezanechávající nijaký hlubší dojem. (02.08.2013)