Hra

Hra je řemeslně dobře zvládnutá. Chlapci hrají úžasně. Film je bez hudby, prakticky bez střihu a kamery a vše se soustředí pouze na scény, z kterých se film skládá. Každá scéna (obraz) má cca 10 minut, kdy se kamera prakticky nehýbe a nechává diváka přihlížet syrovosti scén. To v celku funguje, ale dialogy jsou někdy na můj vkus až moc tupé. Například scéna s revizore. Proč mu ti kluci neřekli, že je okradli? Vždyť neměli problém jít do kavárny a napráskat ty černý výtržníky. Ano, asi by jim revizor neuvěřil, ale ve scéně to prostě mělo zaznít. Stejně jako když černoši volají s mámou jednoho z chlapců. Mluví s ní asi pět minut, přičemž je jasné, že by zavěsila asi tak za 30 vteřin. Když se rozhodnou, že se bude hrát o věci všech, kluci neřeknou jediné slovo proti, přičemž se dobrovolně vystavují, že nepřijdou jen o telefon, ale o vše co mají. Tím pádem to vypadá, jak když jim na tom ani nezáleží. V tom případě se mohl Sebastian hned na začátku na skateparku otočit a říct "víte co? Nechte si ho, já jdu domů". Ve filmu, který útočí svojí přirozeností a dost se mu to daří (scéna v tramvaji nebo klikování pod mostem to dokazují) je škoda, že ho sráží takové banality. "Co čekáš, když vytáhneš mobil před pěti černochama? Doufám, že ses poučil!" (30.07.2017)

Nemůžu si pomoct, ale v rámci naprosté originality ve filmovém průmyslu jsem se Švédskou kinematografií spokojen. Po naprosto minimalistickém Dag och natt jsem se dostal k dalšímu švédskému skvostu, který opět těží ze statické kamery a dost nekompromisním způsobem nám představuje situaci multikulturalismu ve Švédsku. Co je ale na filmu to jedinečné, tak především fakt, že nás nutí si nedělat k nikomu bližší vztah způsobem jak je natočen. Je dost odtažitý, syrový a těžce psychologický. Vlastně ze začátku nefandíte nikomu, jenom sledujete dění a snažíte se dostat do hlav všech příchozích. Závěrem Vás pak přesvědčí o tom, že spravedlnost v tomto světě neexistuje, což mě uvedlo do silné apatie, až deprese. Švédsko se evidentně propadlo do období, kdy rovnocennost s emigranty je více než na hraně. Jakékoliv viditelné (především ale ty oprávněné) rasistické protesty Švédů proti emigrantům jsou následně trestány. Proč? Že by se jim ty otevřené hranice začali mstít a oni se cizinců začali regulérně bát? Nemůžu si pomoct, ale takový směr nás snadno může zavést až do záhuby. Švédsko, jakožto vzorová země s nejotevřenějšími hranicemi v Evropě by si rychle měla dát do pořádku svá pravidla a emigranti do ní příchozí by je okamžitě měli začít respektovat nebo se tam brzo něco stane. (21.09.2014)

Nejvýraznější je šikana, vycizelovaná psychická "hra", která v konfrontací s naivitou tří obětí a apatií okolí, vyvolává největší emoce. Následuje explicitní kritika pokrytecké politické korektnosti a přehnané tolerance. Zajímavá je taky paralela mezi skupinou sígrů a obětí. Jednak je tu znázorněn jakýsi začarovaný kruh agrese (lekce starších kluků, odplata tatínků). Jednak, přestože je každá skupina z opačné části společenského spektra, ani na jednu nemají rodiče čas, což je zdůrazněno metaforickými intermezzi s opuštěnou kolébkou, která na začátku možná působí jako vtipně absurdní kontrapunkt, ale o to víc pak s postupným odkrýváním děje mrazí. Hanekeovská hra s divákovou morálkou a společenskými normami - když rodiče opožděně zasáhnou, na jednu stranu si divák uvědomuje násilnost činu, ale vzhledem k uplynuté stopáži, je v deziluzi z většinového verbálního řešení dosud problěhlých konfliktů a proto cítí hořkosladké zadostiučinění, které ale nemá dlouhého trvání. Chladnost a civilnost formální stránky filmu (dlouhé statické záběry, používání studených odstínů barev, nepoužití filmové hudby) a vysoké nároky na recepci ještě zesiluje posit reálnosti a naštvání, divák si připadá jako jeden z apatických pozorovatelů z příběhu (a jako oni můžou a nemůžou utéct z dopravního prostředku, divák může a nemůže utéct z kina, haha), takže subjektivizace tu vlastně získává úplně nový rozměr! (MFF KV 2011) (15.07.2011)

Skvelá štúdia o švédskej spoločnosti. Pocitovo tak trochu Funny Games v detskom šate a v Östlundovom poňatí. Tieto psychologické hry ma veľmi bavia. Záver filmu vás rozdrtí, pretože, keď vinníci začínajú byť konečne aspoň mierne potrestaní a vy sa tešíte na katarziu, dostávate kameňom do hlavy a režisér vám dáva jasne najavo, že sa sakra mýlite. Spravodlivosť nefunguje ani v tomto štáte. Ak ste biely muž, ktorý na ulici strká do malého čierneho imigranta, vyjdete z toho prinajlepšom ako agresívny človek. V horšom prípade ako zakomplexovaný rasista alebo pedofil, na ktorého treba okamžite zavolať políciu. Verte, že určite nikoho nenapadne, že svojím činom ste iba chránili vlastné dieťa. Režisérovi opäť tlieskam. (27.03.2018)

Lekce do života. Tohle mě opravdu zaujalo. Jak už je tu napsáno film ukazuje mnoho rovin této hry(života). Lhostejnost okolí, které se nezapojuje, dokud se jich to netýká, nebo není povšem. Reakce šikanovaných - John se po..., Alex spolupracuje a Seb klade odpor. Neschopnost zákona s tím cokoli udělat a jeho plošnost, která nedokáže postihnout morálku (revizoři v tramvaji). Výprask, který dostane kluk za opuštění party. Odplata tatínků na někom jiném a následná diskuze. Vrchol byl závod, kdy víte předem kdo vyhraje,ale stejně musíte běžet. Napadl mě přitom i paradox toho, že imigranti ovládají pravidla závodu a určují si podmínky, ale obecně je tomu přesně naopak, viz světový obchod. No nic, nakonec stejně platí, že co člověk rozsévá, to sklidí. (08.07.2011)