Mýtus o pyžamové party

Ty charaktery nejsou samy o sobě vůbec špatné, ale ono to jako celek prostě nefunguje. Jsou zde okamžiky, které by měly být vyhrocené, ale ve skutečnosti vyznívají celkem nudně, což je tím moderním trendem pomalého tempa, které prostě není vždy k užitku. Samotné postavy, které jsou výborně zahrané, to nezachrání. (15.06.2015)

Film, v ktorom neexistujú rodičia! Keby som bol šestnásťročný Američan, asi by teda patril medzi moje obľúbené. Lenže ja akosi nie som. No bavil som sa aj tak. David Robert Mitchell, režisér a scenárista v jednom, tu dokázal byť natoľko empatický k postavám, že si drvivá väčšina z nich získala moje sympatie. Otázka je, nakoľko sa niečo také stotožňuje s realitou. Tým však nemyslím náklonnosť jedného chalana k obidvom dvojičkám naraz, toto konkrétne sa nepochybne môže stať každému. (07.02.2015)

Vždy mě dostane, když šestnáctileté   studentky hrají herečky v průměru o deset let   starší. Většinou se tak děje v amerických   filmech jako právě v "Mýtu o pyžamové   párty". Příběh probíhá v pozvolném   retro stylu a přitom nenudí. Na pozadí   dětinskosti se parta kluků vydá na házení   vajíček a rolí toaleťáku na domy sousedů a   procházející spolužáky, zatímco dívky se   dají do vyvolávání ducha pomocí desky Ouija.   Jejich hry se odehrávají v napětí sexuality a   potenciálního nebezpečí, a to ne zrovna kvůli   přítomnosti alkoholu, drog, ale kvůli   zranitelnosti nezkušeného mládí. Bez   přítomnosti dospělých, až na jednu spící   babičku, která zřejmě měla dohlédnout na   pyžamovou party. Sympatická jsou dvojčata Ady a   Anna, méně už Maggie, i když tanec u bazénu   je perfektní. (01.11.2022)

Debut trpící obvyklými (dá se toho za jednu noc tolik stihnout?) nešvary, k nimž nepočítám zmiňovanou absenci rodičovského elementu (jde přeci o poslední noc svobody), přesto s poměrně zřetelným režijním rukopisem a myšlenkou, kterou dokáže přenést na diváka. Teenagerem by to mohlo pohnout a nějakou chvíli v něm rezonovat, těm starším to navodí maximálně lehký pocit nostalgie. (25.04.2015)

Pomaly plynúci a postavami rôznorodý inďák. Mitchell necháva svoje postavy rásť ako večer plynie a robí to nenásilným spôsobom. Nerobí to explicitne, nerobí to nasilu a cítiť z toho jemnosť a snaha vypovedať o teenageroch niečo skutočnejšie, ako len neustále jebačky a drogy a chľast. Príbeh z dvojičkamy bol pre mňa ale najlepší. Mal v sebe také to kúzlo fantázie a pritom aj silu prirodzenosti. Ja som spokojný, aj keď to vlastne neponúka nič nové. Na spestrenie večera pomerne bezpečné aj vďaka desiatke krásnych dievčat. (07.06.2015)