Anna Karenina

Anna Karenina je příběh o hluboké lásce a vášni, ale jaké bylo moje zklamání, když jsem nejen během filmu, ale až do konce nezaznamenala téměř žádnou chemii a emoce. Strašná škoda, protože jinak by to mohla být výborná adaptace. Originální zpracování je rozhodně zajímavé i když některé obrazy mně moc nesedly, ale to se jednalo jen o malé věci. Co ale asi nejvíc rušilo můj celkový dojem, byla role Vronského v podání Aarona Johnsona. Žádné charisma, prostě nic co by mě donutilo vzplanout vášní k takovému mdlému, nijakému muži (i když Robert Pattinson o kterém uvažovali, by asi taky nebyla žádná výhra). Naopak jsem byla velmi překvapená perfektním podáním Karenina Judem Lawem, od kterého bych to rozhodně nečekala. Další postavy, které zaujali mou pozornost v tom pozitivním smyslu, byla role Levina v podání Ira Domhnalla Gleesona a malá, zatím nenápadná herečka Alicia Vikander v roli Kitty. Jinak to byla pastva pro oči, pokud jde o kostýmy a celkově to bylo vizuálně velmi příjemné. Jó, ona to není žádná legrace vytvořit dokonalou ruskou atmosféru Tolstého knih. A rozhodně se podívám ještě na jiné filmové zpracování. (18.01.2013)

Anna Karenina nemá emocionální sílu Pokání, ani ten neodolatelný půvab Pýchy a předsudku, přesto mě Joe Wright znovu dokázal dočista omámit, znovu jsem celé dvě hodiny nevěděla o okolním světě. Kdo čeká nějaké velké melodrama, je na omylu. Anna Karenina se snaží vyhýbat patosu a kýči a nutno říct, že se jí to daří. A navíc toto je verze i pro ty, kteří u podobných filmů obvykle zívají, zásluhu na tom má až zběsilé tempo, které se u klasických dobových dramat často nevidí. Od první minuty se obraz nezastaví, kolem hlavních postav vše tančí, komparzisté i místnosti, kterými prochází. Celé to divadelní pojetí diváka pohltí a po chvíli mu připadá, že i on sám je na jeviště, že právě to je skutečný svět. Přechody z interiérů do exteriérů jsou vyřešeny skvěle a dávají dokonalý smysl. Není to film bez chyb a je mi jasné, že především milovníci díla Tolstého budou mít výhrady, film se nezabývá náboženstvím a zemědělstvím, které tvoří velkou část knihy, jednotlivé příběhy zde nejsou úplně propojeny, především u příběhu Kitty a Levina (sám o sobě je to příběh krásný) není prohlouben vliv osudu Anny a v rámci celého kontextu tam tak moc nezapadá. Já se však ptám. Copak by šlo tak obsáhlé dílo natočit lépe? Oceňuji, že se alespoň nějaká verze zabývá i postranními liniemi a pak je to tu ten Joeův vizuál, opět jsou zde scény, které berou dech a které bych mohla sledovat pořád a pořád (taneční scéna), k tomu úžasná kamera, hudba a znovu se potvrdilo, že Keira podává ty nejlepší výkony právě pod Wrightem. Takže opět můžu Joe Wrightovi poděkovat, ten člověk vážně točí filmy pro mě a Hannu už mu odpouštím. (06.12.2012)

Nejčastěji adaptované "ženské" (totiž na ženské hrdinky soustředěné) romány 19. století - totiž Janu Eyrovou, Pýchu a předsudek a Annu Kareninu - spojuje téma, které v našem, dogmaty hedónismu smýkaném století bije do očí: totiž téma problematičnosti tzv. "nespoutané vášně", která lomcuje člověkem a nedbá přitom morálních a sociálních bariér. Joe Wright to tentokrát se stylizovanosti přehnal a jeho do divadelních kulis částečně situovaný spektákl místy diváka mate a odcizuje ději, ale zároveň se mu podařilo do zestručnělého příběhu vtěsnat skutečné charaktery, ne jen panáky v kostýmech. Po zhlédnutí bylo o čem přemýšlet… (04.01.2013)

S Keirou Knightly som videl niekoľko romantických drám. Vojvodkyňa či Pýcha a Predsudok sú však oproti tomuto snímku veľkofilmy. V úvodnej hodine mi neustále emocionálne výlevy všetkých zúčastnených trhali vlasy od koreňa. Až druhá polovica vyobrazila skutočnú problematiku, ktorou sa film chcel zaoberať. Voľba medzi láskou či sociálnymi istotami. Zachovanie holej existencie úbohej, nešťastne zamilovanej cudzoložnice, z pohľadu majetkového spoločenského "vy-dedenia". Napriek záveru ako sa na správnu drámu patrí - neskutočná nuda. (19.08.2013)

"Život je divadlo a my všichni jsme herci." Divadelní stylizace, kterou je ukázána povrchnost ruské šlechty roku 1874, dává filmu zajímavý rámec, pro předlohy neznalého diváka vnáší do prvních nejméně dvaceti minut filmu totální zmatek. Jsou tu scény, které z některých adaptací vypadly, nebo byly vzaty dost hákem (na začátku epizoda s mrtvým ajznboňákem, seznámení Anny s matičkou jejího budoucího milence), což se cení. Na druhou stranu jsou vynechány jiné, které by mohly nechat více vyznít druhému milostnému vztahu, tedy Levina a Kitty, což mě upřímně mrzelo, protože Levin je má oblíbená postava. Divadelní stylizace umožnila seberealizaci šíleného choreografa, který až dosud evidentně cvičil hady trpící bolením bříška a proto se zuřivě kroutící. Co to mělo být? Vzpomeňme na krásnou scénu plesu z Vojny a míru a Bondarčukovu tančící kameru, vzpomeňme na plesovou scénu z My Fair Lady nebo Tří oříšků pro Popelku a hlasitě zaplačme, protože si tady opravdu užijeme spíš pocit zmatení než plesání. Velký, opravdu velký problém jsem měla s tím odbarveným sladítkem nablblým, škareďoučkým, nijakým, co hrál Vronského. On mi i v knize byl sympatičtější charismatický, moudrý, laskavý a velkorysý Karenin. Tady, když stáli vedle sebe, měla jsem naprosto jasno, kterého ze dvou Alexejů bych chtěla do života. V rámci divadelní stylizace si měli odpustit, po vydařené milostné scéně, to eklhaftní olizování. Opravdu jsem nechtěla vědět, jak dlouhou slinu vyslintne Aaron Taylor-Johnson. Stejně jako u Vronského a vlastně ještě víc. Když si vzpomenu na ruskou verzi, kde mě malý Serjoža svou líbezností posadil na zadek, ptám se, proč ho tady hraje tak škaredý spratek. Není to taková kláda, aby bylo nutno hledat něco jiného, než prostě hezké dítě. Od něčeho takového, jako co tam bylo, by se Anně zas tak těžko neodcházelo.Protože byla vynechána část cestování Vronského s Annou po Itálii, jeho nevydařený pokus o sebevraždu, Anniny zdravotní problémy byly naznačeny až v samotném závěru, vypadá i v téhle verzi Anna tak trochu jako hysterka závislá na morfiu, i když to není v tomhle ohledu tak přepálené, jako verze se Sophií. Pro nešťastně zamilované mám vzkaz. Ani když skočíte pod vlak, nebudete vypadat jako Keira Knightley, ZEJMÉNA když skočíte pod vlak, nebudete vypadat jako Keira Knightley. A pro tvůrce titulků, kteří jsou jistě celí natěšení si můj komentář přečíst, autor předlohy se jmenoval Lev Nikolajevič Tolstoj, ne Leo Tolstoy, jména se nepřekládají; nějak se s tím vypořádejte. (09.01.2013)