Dvě ďábelské oči

Spojení Argentova vizuálně úchvatného stylu s naprostou dokonalostí Poeovy povídky muselo nutně znamenat úspěch. Snad bych si jen dovolil rýpnout, že se Argento mohl více držet předlohy, myslím si, že by to jeho adaptaci jedině pomohlo ( můj názor ). To Romero se pustil do velmi komorního, spíše až divadelního zpracování Poeovy předlohy. Zdlouhavost, o které se zde píše, jsem nijak zvlášť nepocítil. Spíš bych řekl, že celková zdrženlivost ( ke které mě mimochodem sedí i nepříliš výrazní herci ) dala maximálně vyznít parádnímu, typicky romerovskému závěru. Romero má prostě na některé věci patent. (15.10.2007)

Docela o ničem.. Romero to vyloženě prokaučoval- jeho povídka je slabá, nevýrazná a já moc nemusím A.Barbeau. Argento je na tom o poznání lépe, dokázal do toho vpašovat více odkazů na Poeovu tvorbu, má k ruce lepší herce, ale pořád je to takové nějáké humpolácké a přes svou jednoduchost bych řekl překombinované. S Poem je to prostě těžké, už je to staré, samo o sobě to už moc neděsí (pokud to nevezme do ruky někdo tak osobitý jako Švankmajer) a převody do moderních adaptací většinou nedopadají bůhvíjak zdařile (protože ať se na to nabalí cokoliv, pořád to je v základu většinou jen jeden disturbing nápad, který tenkrát fungoval jen proto, že to Poe uměl správně napsat.) (05.11.2014)

Hezky jsem si u toho odpočinul. Obsah Dvou očí dobře popsal už Obitus a kusko. Souhlasím i s hodnocením, že první část je slabší než druhá. Plusem jsou velmi povedené masky a příjemné gore efekty. Romerova povídka zestárla o něco víc. Ta Argentova je svižnější a má pěkný look i 20 let od vzniku - je plná barev a vizualně krásně sladěná. Obě dvě části spojuje to, že moc nevyděsí, ale spíš poskytnou příjemný oddech znavenému divákovi. (07.10.2007)

Film two evil eyes neměl, bohužel, vzniknout jako projekt dvou velikánů horroru, nýbrž jako Argentův projekt složený jen z jeho povídky. Romero totiž zklamal na plné čáře. Jeho půlka mi přišla jako vystřižená kopie dílu z Příběhů ze záhrobí okořeněná seriálem Věřte nevěřte. Reputaci snímku aspoň zachránil tradičně dobrý Argento, ikdyž i u něj jsem se ze začátku váhal díky snové sekvenci a příšerně přehrávající herečce v úloze Anabel. Ještě že měla Černá kočka esa v rukávě v podobě výborného Harvey Keitla a Toma Saviniho(efekty). Ve výsledku: Případ pana Valdemara (1,5*) + Černá kočka(3,5*) =2,5* (04.05.2009)

Corman to není...je to Itálie. Romero se zhostil povídky po svém, tak nějak zombiácky. Místy příjemná atmosféra, efektní mrtvolka a jeden slušný gore efekt. Černá kočka je přeci jen jiné kafe! Argento vzdal Mistrovi poctu velkoryse. V jeho příběhu se objeví odkazy na tyto Poeovy povídky: Černá kočka (hlavní motiv a titulní hrdinka), Zánik domu Usherů ( jméno fotografa), Jáma a kyvadlo ( smrtící nástroj hned v úvodu - kyvadlo), Eleanora ( jméno postavy) a Berenice (scéna na hřbitově). Potěší snová scéna se špičatým kůlem i argentovský závěr naprosto odlišný od literární předlohy. Nebýt slabšího Romera, šlo by o trefu do černého. I tak jde o příjemné dílko pro bouřné večery o samotě jako stvořené. (15.07.2011)