Demonic

James Wan vypustil démona. No jo, jenže pokolikáté už, že jo. Hororový příznivec zbystřil, když zjistil, že kvalitní tvůrce produkčně zaštítil celkem nadějný a hrůzyplný projekt. Akorát se v tom filmu skoro nic hrůzyplného neděje, film se pořád na něco celou dobu chystá a pořádně se nerozjede. Případ prokletého domu, v němž před léty (ve filmu zazní, že k rituálním vraždám došlo před 25 lety, posléze že před 20 lety, tak nevím, ale zabít scenáristy) došlo k masakru, opět zaměstnává současnou policii vedenou ostříleným detektivem (Frank Grillo) a pornoidní zkušenou psycholožkou (Maria Bello). Oběma připadlo vyšetřit krvavý masakr, a s tím spojená záhadná zmizení, jehož oběťmi je šestičlenná skupinka mladých lovců duchů, kteří do starého domu zavítali, aby zde zdokumentovali paranormální jevy a zabrnkali na nervy démonům sídlícím v jeho zdech. Prdlajs démoni! Ti ve filmu nehrají prim. Vše se točí kolem mladíka s vidinami, který jako jediný přežil krvavé běsnění. Divák bude svědkem jeho výslechu, který neprobíhá úplně standardní formou, ke všemu se policejní odborníci musí prohrabat tunou kamerových záznamů, které možná odhalí, co se skrývá za celou záhadou a kdo je viníkem a pachatelem celé nevysvětlitelné tragédie. I bez toho, aniž bych naznačoval výslednou pointu, nedá protřelejšímu divákovi práci odvodit si, jak se věci ve skutečnosti mají. Jenže běžná pointa tvůrcům nestačila a rozhodli se film šíleně nakombinovat a posléze překombinovat. Nebýt surového kombinování několika hororových (sub)žánrů v jednom filmu, jen těžko by film uvízl v paměti. Tvůrci do filmu narvali prvky found footage, duchařin, nechybí ani fantazijní prvky aj. Dost často film připomene, o čisté vykradení se tak úplně nejedná, i jiné hororové snímky (Identita, Evidence, Vrána aj.) Tato kombinace může být pro někoho až přebytečná a nežádoucí, pro jiného zajímavá a hororově pestrá. Rozhodně se ale film nijak nepřetrhl ve své hororové intenzitě. Není moc dlouhý, ale s démonem/démony v domě se dost šetří. Dávají si načas, co hůř, ukáží se jen na pár minut. Vyprávění mladíka o tom, co se v domě semlelo a který je krajně podezřelý, zabírá většinu filmu. Takže jsme chvíli v prokletém domě, hned zase zpátky u výslechu s psycholožkou. Do toho tam pobíhá detektiv se svým policejním sborem. Režisér Will Canon má cit pro budování napětí, jen neměl ideální scénář, takže ty nezajímavé scény převyšují ty zajímavé. Hodně filmu pomohl kameraman Michael Fimognari, který horory snímat umí. Jeho snímání tmavých prostor a tmavých koutů domu umí probudit v divákovi představivost a nepříjemné pocity z neznámého. Když se hororu upíše Frank Grillo a Maria Bello, očekával bych horor, ze kterého se mně srolují trenky a po filmu budu mít vlasy na Richarda Gera. Tak tedy nic z toho. Tedy pokud nepočítáme pyj v pohotovosti z Maruny Bellovic. Trochu se to táhlo, pointa až moc překombinovaná, herci, kamera fajn, scénář se nepředvedl, režisér sice režijně neděsil, tvůrčí záměr překvapit diváka se ale minul účinkem. Pokud nemáte v hororech nakoukáno, zřejmě vás to chození po domě asi fakt vystraší. Nějak ovšem ve filmu nenacházím nějaké extra nabušené scény, z nichž by měl divák (démonicky) strachem srát. 60% (19.02.2016) (méně) (více)

Trochu slabší, ale pořád ještě koukatelný duchařský film. Z esoterického hlediska je děj velmi naivní, což ještě podtrhují české titulky. Neříká se levoruká cesta, ale stezka levé ruky. Démoni také nesedí v žádných vězeních, odkud je magik či okultista svým zaklínáním dočasně pouští na svobodu, nýbrž bytují ve svých sférách či příbytcích (v neviditelnu). Někdy dá docela fušku je ukecat, aby odtamtud vůbec vylezli a ukázali se. No a tak dále. Pro zajímavost přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o evokaci (v noci z 14. na 15. ledna 2020) - - -     Spolu s Martinem jsme vygenerovali několik subparciálních sil z goetického pracovního modelu. Vyvinuli jsme i evokační postup, který právě testujeme v praxi. Sedíme na židlích u obdélníkového magického oltáře pokrytého bílým ubrusem, takže ve svých černých hábitech připomínáme dvoučlennou soudní porotu. Oltář je obklopen magickým kruhem. Magické nástroje umístěné na oltáři jsou netradiční: jedna černá svíce, krucifix, anglická bible a revolver. Kromě toho máme ještě složku se signaturami a jmény asi tuctu duchů plus evokační formuli vyjetou na počítačové tiskárně. Formule pro volání těchto entit je krátká a pro všechny duchy stejná; mění se pouze jméno ducha. Propouštěcí formule je univerzální.      Martin vezme jednu signaturu, ukáže ji směrem do prostoru před oltářem a pronese evokační formuli. Zjeví se duch vysoký asi půl metru. Vzhledem připomíná karikaturu punkera. Odpoví na několik otázek a pak řekne, že odpovědi na další otázky nezná. Máme prý zavolat jiného ducha. Martin vybere z desek signaturu dle duchových dispozic a vyvolá příslušného ducha. Ten se ukáže v podobě asi metr vysokého zápasníka sumo. Duch opět zodpoví několik otázek a navrhne, abychom vyvolali další entitu.      „Zkus si to taky,“ řekne Martin a přisune ke mně desky se signaturami. Vyhledám signaturu a odříkám formuli. Objeví se asi sto padesát centimetrů vysoká entita ženské polarity. Vypadá jako docela pěkná holka a je oblečená v džínách a přiléhavém svetříku. Holka prohlásí, že aby mohla odpovídat pravdivě, musí nejdřív přísahat na bibli, která leží na magickém oltáři, a žádá, abychom ji pustili do magického kruhu. To pochopitelně odmítnu. Entita začne obcházet kolem magického kruhu a pozorně zkoumá jeho okraj, jestli někde není nějaká vada nebo trhlinka. Říkám Martinovi, že tohle se mi nějak nelíbí. Kromě toho tři duchové na dva magiky působí jako přesilovka, takže si ten congressus cum daemone snad asi odpustíme, ne? „A kdybychom zavolali ještě jednoho, tak určitě bude měřit dva metry. Raději to odpískáme a propustíme je,“ souhlasí Martin. Holka hlasitě protestuje, ale bez ohledu na to pronesu propouštěcí formuli, načež všichni duchové zmizí.      „Myslíš, že kdybychom jí dovolili vstoupit do kruhu, že by sem dokázala vlézt?“ ptá se Martin. „To asi sotva,“ míním já, „ale kdybychom něčím zakryli hebrejská Boží jména na okraji kruhu, tak by mohla. Stačilo by vyndat signatury z desek, prázdné desky položit na okraj kruhu, a byli bychom v háji.“      „Ten revolver není nabitý, že?“ zeptám se. „Samozřejmě, že není, ba dokonce prý ani není funkční. Předpokládám, že naposledy se z něj střílelo někdy v době Buffalo Billa,“ dí Martin. Pak uchopí zbraň do ruky, zamíří na protější zeď a stiskne spoušť. Třeskne rána a ze zdi upadne pořádný kus omítky. Překvapeně se na sebe podíváme. Ale kurva! (23.01.2024) (méně) (více)