Devítiocasá kočka

Hodně váhám mezi 3 a 4*. Film to není vůbec špatný, jako dobová kriminálka to je dokonce výborné. Mou chybou možná je, že jsem to čekal trošku drsnější a horrorovější v tradici pozdějších Argentových giall. Bavil mě hravý střih, bavil mě novinář, který by tehdy z fleku mohl hrát Jamese Bonda, měl na to ksicht, vizáž i celkový nádech. Bavil mě český dabing, což je co říct. Zápletka je tradičně poměrně jalová (což je ale fakt, který mě na těchto filmech spíše baví, ač je často až komický). Co se však filmu nedá upřít, a jsem pro to opravdu velmi rád, že jsem ho viděl, obsahuje nejlepší scénu přejetí člověka vlakem ve filmu, c jsem dosud viděl. Až ve mě hrklo (nebo jak se lidově říká, až se ve mne hnulo dítě). 3,5* (29.09.2012)

Ač je sice pravda že Argenta mám rád tak bohužel tohle nemám příliš v lásce, film mi přijde pomalý, nekrvavý a celkem předvídatelný, jediný co to zachraňuje je posledních 30 minut které jsou opravdu našlapané. Atmosféra se dá krájet, vyšetřování je krapet přehnané, ale film je zábava. Jen škoda že film je tak dlouhý. (24.04.2011)

Všímavá i když poněkud neobvyklá trojice pátrá po bestiálním vrahovi z jejich blízkého okolí. Malá holčička Lori je na svůj věk velice bystrá a vnímavá. Slepý strýc Franco Arno svou neteří něžně nazývaný "Koláčku", a jeho projev hlubokého citu značí, jakou oporu mají jeden v druhém. Při náhodném setkání se k nim přidává všetečný novinář Carlo Giordani, který v mnohém přispěje k nalezení nebezpečného lidského parazita, skrývajícího svou pravou podstatu před vědeckým týmem těch nejlepších ve svém oboru. Jenže v každém na pohled zdravém jablku lze najít nějakého toho červa... (23.10.2009)

Argentův teprve druhý zářez na poli giallo-thrillerů a opět jde o trefu do "žlutého". Dario tentokrát staví příběh okolo genetického střediska, jehož členy likviduje maniakální vrah. Do cesty se vrahovi, na tento žánr nezvykle, staví tři hlavní hrdinové, kteří se ho snaží zastavit. Pravé a nefalšované giallo tak může začít...... Na "Kočce" jako i na jiných režisérových filmech je velmi dobře vidět jeho rukopis. Přičemž scéna z nádraží může bez problému konkurovat tomu nejlepšímu z Profondo Rosso. Hudební doprovod nebyl tentokrát svěřený legendárním Goblinům, jak je tomu v Dáriových pozdějších giallech, ale samotnému mistrovi Morriconemu. Bohužel, jinak vždy skvělý Enio tentokrát šáhnul do své bezedné studnice až někam na dno a vytáhnul odtamtud velice podprůměrným hudbou. Hned ústřední melodie je hluboko, ale opravdu hluboko pod jeho standardem. "Kočka" tak neplní audio-vizuální orgie, jako u jiných režisérových kousků, na druhou stranu se vytasí se skvělým koncem, u kterého jsem si vzpomněl na Fulciho Non si sevizia un paperino. A docela by mě zajímalo, kdo se u koho inspiroval. Argento tak i touto "druhotinou" potvrdil status mistra v tomto žánru, jehož pozici nemůže nikdo a nikdy ohrozit. (07.07.2009)

Druhý díl Argentovy zvířecí trilogie je nečekaně průměrné giallo, které neobsahuje tolik hrůzostrašných trademarků (flashbacky-sny-vize-obrazy, dětský ústřední hudební motiv) jako ostatní díly a vyznívá jen jako ošumělá detektivka se sympatickými postavami a nevýraznou hudbou, kde vrah prakticky není vidět a nudně škrtí (s výjimkou krvavého rozmašírování vlakem). Co se vtipných scének týče, po předváděčce rakví ve ČTYŘECH MOUCHÁCH Argento tady servíruje soutěž v nadávání a panteon svých komických figurek rozšiřuje o naštvaného holiče, holícího hrdinu břitvou. Kamera má své momenty, ale ohrané prostřihy na oko vraha mezi ně nepatří. (23.02.2012)