Vrásky z lásky

Hudba: Jan Jirásek; Jediné, co mi na filmu vadilo je jeho přihlouplý název "VRÁSKY Z LÁSKY", který mi evokuje spíše poslední počiny paní Poledňákové typu "Líbáš jako Bůh", které oplývájí podbízivostí, špatným humorem a trapnou exhibicí. Film Jiřího Stracha se naopak žánrově blíží skvělému Babímu létu a 37-letému scénáristovi Marku Epsteinovi se po televizním BrainStormu podařilo napsat další velice povedený scénář ze světa seniorů. Původně jsem měl obavu i z obsazení vedlejších rolí - "ha, zase ty známé a okoukané tváře", mile jsem byl však překvapen, že se rolí zhostili civilně, žádné nadbytečné exhibice a jejich ztvrárnění bylo přínosné célému příběhu. Přes původní obavy, že to bude zase českotelevizní snímek, mylně puštěný do kina mohu s čistým svědomím říct, že film se tvůrcům povedl a kinové prostory unese s hrdostí. (13.04.2012)

Celkem nevyužitý potenciál. Z roadtripu energické, živelné báby s uťápnutým, pravidly se řídícím dědkem se toho dle mého dalo vytřískat mnohem více. Notabene s kompletní českou hereckou elitou (více známých herců tam, myslím, opravdu nacpat nešlo). Jo, sem tam jsem se zasmál, ale celkově poměrně slabé... 60% (11.12.2016)

Část humoru je strašně laciná, ale docela zabírá - tahle věta, nejen co do humoru, to asi vystihuje nejlíp. Jak moc je to realistické... těžko říct... spíš moc ne. Jenže se to snad ani netváří, že by to chtělo mít výpovědní hodnotu (čest pár dramatickým výjimkám, které naznačují neproměněný potenciál). (10.04.2012)

Vedle lostomilouckého filmového snílka, plnící si své pubertální tvůrčí sny za pomoci všemožných sponzorů a celonárodně filmového demagoga, který nám ukazuje důchodce jako pitomá, sebe sama degradující stvoření, pitvořící se podle toho, jak jim pánové Magnusek nebo Troška přikáží, tu máme naštěstí dost jiných. Jiří Strach je jedním z nich. Naprosto skvělé propojení daných žánrů, v jehož výsledku tu máme velice odvážný humor a silné, citové drámo - kombinace, která v české kinematografii jednadvacátého století může dopadnout i katastrofálně. Vrásky nejsou ani v nejmenším tento případ. Vynikající herectví, perfektní humor i důstojné drama. Bohdalka se tímto stává nesmrtelnou a režisér potvrzuje svou roli velmi žhavého želízka v ohni naší novodobé kinematografie. (07.02.2015)

Jistě ne náhodou připomíná, a možná i záměrně v lecčems volně navazuje, nový Strachův film na Michálkovo úspěšné Babí léto s Vlastimilem Brodským a v některých momentech také na svěrákovské Vratné lahve; zároveň ale vytváří hmatatelný kontrast s filmy typu Pamětnice a tomu podobných, kterým chybí hloubka a smysluplný scénář. Překvapující vyzrálost mladého Marka Epsteina poskytuje v současném všeobecném úhoru této jistě ne lehké profese alespoň doutnající naději, podobně jako tomu nasvědčuje dnes již ucelená Strachova režie, byť není na poli domácí kinematografie nijak zvlášť frekventovanou osobností (od posledního celovečerního filmu jej dělí více jak sedm let). VRÁSKY jsou více než cokoli jiného melancholickou procházkou po životě dvou na první pohled nesourodých jedinců, které osud kdysi souhrou náhod na malou chvíli spojil, aby je v závěru jejich životů opět sezdal, ale činí tak formou ne právě obvyklou. Vítězící hodnotou se tu zdá být perlivý ironický humor, prostoupený především v hereckých výkonech Bohdalové i Brzobohatého. Fantastické a bezproblémové znovunavázání spolupráce po neuvěřitelných čtyřiceti letech se odehrává bez zbytečných senzací: od prvního okamžiku vzniká vyrovnaná, na stejnou strunu naladěná dvojice, jakoby mimochodem navazující tam, kde kdysi přestala, díky čemuž divák nemá téměř příležitost si uvědomit onu časovou propast mezi jejich uměleckými i osobními životy. Vedlejší role celek ničím nenarušují a vytvářejí zajímavě odstíněný kolorit (s mondénní výstředností titulní hrdinky bojující ředitelka pečovatelského ústavu vynikající Taťjany Medvecké, civilní portréty moderních rodičů Trojana a Vlasákové nebo účast věčné souputnice Bohdalové Jiřiny Jiráskové v mile osobité epizodce jedné z obyvatelek ústavu). Závěrem zbývá obligátní zjištění a zamyšlení nad tím, proč podobných filmů pro dožívající generaci našich předních umělců nevzniká více. Více důstojných a více opravdových. (21.04.2012)